WhiteShadow - Články

O.K.

Thu, 27 Oct 2011 19:06:43 +0200

Tento blok už nebude o Africe a nebude ani dvojjazyčný, tolik času vážně nemám. Ale přečtete si tady články, o kterých se nemluví a mělo by se. Potřebuji jen více času. Díky všem. Já se vrátím.

History of Sierra Leone - part 1

Thu, 24 Jun 2010 07:03:00 +0200

Archaeological finds show that Sierra Leone has been inhabited continuously for at least 2,500 years.

Early history

Fragments of prehistoric pottery from Kamabai Rock Shelter

Archaeological finds show that Sierra Leone has been inhabited continuously for at least 2,500 years, populated by successive movements from other parts of Africa. The use of iron was introduced to Sierra Leone by the 9th century, and by AD 1000 agriculture was being practiced by coastal tribes. Sierra Leone's dense tropical rainforest partly isolated it from other precolonial African cultures and from the spread of Islam.

European contacts with Sierra Leone were among the first in West Africa. In 1462 Portuguese explorer Pedro da Cintra mapped the hills surrounding what is now Freetown Harbour, naming the oddly shaped formation Serra Lyoa (Lion Mountains).

At this time the country was inhabited by numerous politically independent native groups. Several different languages were spoken, but there was similarity of religion. In the coastal rainforest belt there were Bulom speakers between the Sherbro and Freetown estuaries, Loko North of the Freetown estuary to the Little Scarcies, Temne at the mouth of the Scarcies and also inland, and Limba farther up the Scarcies.

In the hilly savannah North of all of these were Susu and Fula. The Susu traded regularly with the coastal peoples along river valley routes, bringing salt, clothes woven by the Fula, good quality iron work, and some gold.

European contact and slavery (1400s)

Portuguese ships began visiting regularly in the late 1400s, and for a while they maintained a fort on the North shore of the Freetown estuary. The estuary is one of the few good harbours on West Africa's surf-pounded "Windward Shore" (Liberia to Senegal), and also has a good watering spot; it soon became a favourite destination of European mariners. Some of the Portuguese stayed permanently, trading and intermarrying with the local people.

When Europeans first arrived at Sierra Leone, slavery among the African peoples of the area was rare. Historian Walter Rodney has searched the reports of the early Portuguese travelers to the area and found mention in them of only one, quite particular, kind of slavery among the Africans. Rodney says that the Portuguese reports generally were detailed and thorough, especially concerning trade, and that it is unlikely, if slavery had been an important local institution, that the reports would have been so silent about it. The one particular type of slavery that they did mention was this: a person in trouble in one kingdom could go to another and place himself under the protection of its king, whereupon he became a "slave" of that king, obliged to provide free labour and liable for sale. (Such a person would likely have retained some rights and had some opportunity to rise in status as time passed.)

If the Africans were not much interested in acquiring slaves, the Portuguese - and the Dutch, French, and English who arrived later - certainly were. Initially their method was to cruise the coast, conducting quick kidnapping raids when opportunities presented themselves. Soon, however, they found local actors willing to partner with them in these vicious but profitable affairs: some chiefs were willing to part with a few of the less desirable members of their tribes for a price; others went into the war business - a bevy of battle captives could be sold for a fortune in European rum, cloth, beads, copper, or muskets.

This early slaving was essentially an export business. The use of slaves as labourers by the local Africans appears to have developed only later. It may first have occurred under coastal chiefs in the late 1700s:

The slave owners were originally white and foreigners, but the late eighteenth century saw the emergence of powerful slave-trading chiefs, who were said to own large numbers of 'domestic slaves'."

For example in the late 1700s, chief William Cleveland had a large "slave town" on the mainland opposite the Banana Islands, whose inhabitants "were employed in cultivating extensive rice fields, described as being some of the largest in Africa at the time ..." The existence of an indigenous slave town was recorded by an English traveler in 1823. Known in the Fula language as a rounde, it was connected with the Sulima Susu's capital city, Falaba; its inhabitants worked at farming.

It is important to note that this local African slavery was slavery of a much less harsh and brutal form than the slavery practised by Europeans on, for example, the plantations of the United States, West Indies, and Brazil. The local slavery has been described, for example, by anthropologist M. McCulloch:

Slaves were housed close to the fresh tracts of land they cleared for their masters. They were considered part of the household of their owner, and enjoyed limited rights. It was not customary to sell them except for a serious offense, such as adultery with the wife of a freeman. Small plots of land were given to them for their own use, and they might retain the proceeds of crops they grew on these plots; by this means it was possible for a slave to become the owner of another slave. Sometimes a slave married into the household of his master and rose to a position of trust; there is an instance of a slave taking charge of a chiefdom during the minority of the heir. Descendants of slaves were often practically indistinguishable from freemen.

Slaves were sometimes sent on errands outside the kingdoms of their masters and returned voluntarily. Speaking specifically of the era around 1700, Fyfe relates that, "Slaves not taken in war were usually criminals. In coastal areas, at least, it was rare for anyone to be sold without being charged with a crime."

Voluntary dependence reminiscent of that described in the early Portuguese documents mentioned at the beginning of this section was still present in the 1800s. It was called pawning; Abraham describes a typical variety

A freeman heavily in debt, and facing the threat of the punishment of being sold, would approach a wealthier man or chief with a plea to pay of his debts 'while I sit on your lap'. Or he could give a son or some other dependent of his 'to be for you', the wealthy man or chief. This in effect meant that the person so pawned was automatically reduced to a position of dependence, and if he was never redeemed, he or his children eventually became part of the master's extended family. By this time, the children were practically indistinguishable from the real children of the master, since they grew up regarding one another as brothers.

Some observers consider the term "slave" to be more misleading than informative in describing the local practice. Abraham says that in most cases, "subject, servant, client, serf, pawn, dependent, or retainer" would be more accurate. Domestic slavery was abolished in Sierra Leone in 1928. McCulloch reports that at that time, amongst Sierra Leone's largest present-day ethnolinguistic group, the Mende, who then had about 560,000 people, about 15 per cent of the population (ie. 84,000) were domestic slaves. He also says that "Singulary little change followed the 1928 decree; a fair number of slaves returned to their original homes, but the great majority remained in the villages in which their former masters had placed them or their parents."

According to Fyfe, "it was estimated in 1789 that 74,000 slaves were exported annually from West Africa, about 38,000 by British firms." In 1788 a European apologist for the slave trade estimated the annual total exported from between the Rio Nunez (110 km North of Sierra Leone) and the Sherbro as 3,000. The transatlantic slave trade was banned by the British in 1807, but illegal slave trading continued for several decades after that.

Mane Invasions (1500s)

In the mid 1500s occurred events of profound importance in the modern history of Sierra Leone: these were the Mane invasions. The Mane (also called Mani), Southern members of the Mande language group, were a warrior people, well-armed and well-organised, who lived East and possibly somewhat North of present-day Sierra Leone, occupying a belt North of the coastal peoples. Sometime in the early 1500s they began moving South. According to some Mane who spoke to a Portuguese (Dornelas) in the late 1500s, their travels had begun as a result of their Chief's, a woman named Macario, having been expelled from the imperial city in Mandimansa, their homeland. Their first arrival at the coast was East of Sierra Leone, at least as far away as the Cess River and likely farther. They advanced up the coast toward Sierra Leone, conquering as they went. They incorporated large numbers of the people they conquered into their army, with the result that by the time they reached Sierra Leone, the rank and file of their army consisted mostly of coastal peoples; the Mane were its commanding group. The Mane used small bows, which enabled Manes to reuse their enemies' arrows against them, while the enemy could make no use of the Manes' short arrows. Rodney describes the rest of their equipment thus:

The rest of their arms consisted of large shields made of reeds, long enough to give complete cover to the user, two knives, one of which was tied to the left arm, and two quivers for their arrows. Their clothes consisted of loose cotton shirts with wide necks and ample sleeves reaching down to their knees to become tights. One striking feature of their appearance was the abundance of feathers stuck in their shirts and their red caps.

By 1545 they had reached Cape Mount, not far from the South-Eastern corner of present-day Sierra Leone. Their conquest of Sierra Leone occupied the ensuing 15 to 20 years, and resulted in the subjugation of all or nearly all of the indigenous coastal peoples - who were known collectively as the Sapes - as far North as the Scarcies. The present ethnogeography of Sierra Leone is largely a reflection of this momentous two decades. The degree to which the Mane supplanted the original inhabitants varied from place to place. Thus in the present-day Temne we have a people who partly withstood the Mane onslaught: they kept their language, but became ruled by a line of Mane kings. The present-day Loko and Mende are the result of a more complete submersion of the original culture: their languages are similar, and both essentially Mande. In their oral tradition the Mende still describe themselves as being a mixture of two peoples: they say that their original members were hunters and fishers who populated the area sparsely in small peaceful settlements; they say that their leaders came later, in a recent historical period, bringing with them the arts of war, and also building larger, more permanent villages. This history receives support from the facts that their population consists of two different racial types, and their language and culture show signs of a layering of two different forms: they have both matrilineal and patrilineal inheritance, for instance.

The Mane invasions militarised Sierra Leone. The Sapes had been un-warlike, but after the invasions, right until the late 1800s, bows, shields, and knives of the Mane type had become ubiquitous in Sierra Leone, as had the Mane battle technique of using squadrons of archers fighting in formation, carrying the large-style shields. Villages became fortified. The usual method of erecting two or three concentric palisades, each 12 to 20 feet (4 to 7 m) high, created a formidable obstacle to attackers - especially since, as some of the English observed in the 1800s, the thigh-thick logs planted into the earth to make the palisades often took root at the bottom and grew foliage at the top, so that the defenders occupied virtually a living wall of wood. A British officer who observed one of these fortifications around the time of the 1898 Hut Tax war ended his description of it thus:

No one who has not seen these fences can realize the immense strength of them. The outer fence at Hahu I measured in several places, and found it to be from 2 to 3 feet thick, and most of the logs, or rather trees, of which it was formed, had taken root and were throwing out leaves and shoots.

He also said that English artillery could not penetrate all three fences.At that time, at least among the Mende, "a typical settlement consisted of walled towns and open villages or towns surrounding it."

After the invasions, the Mane sub-chiefs among whom the country had been divided began fighting among themselves. This pattern of activity became permanent: even after the Mane had blended with the indigenous population - a process which was completed in the early 1600s - the various kingdoms in Sierra Leone remained in a fairly continual state of flux and conflict. Rodney believes that a desire to take prisoners to sell as slaves to the Europeans was a major motivation to this fighting, and may even have been a driving force behind the original Mane invasions. Little says that the principal objective in the local wars, at least among the Mende, was plunder, not the acquisition of territory.Abraham cautions that slave trading should not be exaggerated as a cause: the Africans were perfectly capable of finding reasons of their own to fight: territorial and political ambitions were present. It is well to remember that we are speaking of a period of some 350 years, and the motivations may have changed over time.

The wars themselves were not exceptionally deadly. Set-piece battles were rare, and the fortified towns so strong that their capture was seldom attempted. Often the fighting consisted of small ambushes.

In these years the political system was that each large village along with its satellite villages and settlements would be headed by a chief. The chief would have a private army of warriors. Sometimes several chiefs would group themselves into a confederacy, acknowledging one of themselves as king (or high chief). Each paid the king fealty. If one were attacked, the king would come to his aid. The king could adjudicate local disputes.

Despite their many political divisions, the people of the country were united by cultural similarity. One component of this was the Poro, an organisation common to many different kingdoms and even ethnolinguistic groups. The Mende claim to be its originators, and there is nothing to contradict this. Possibly they imported it. The Temne claim to have imported it from the Sherbro or Bulom. The Dutch geographer Olfert Dapper knew of it in the 1600s.It is often described as a "secret society", and this is partly true: its rites are closed to non-members, and what happens in the "Poro bush" is never disclosed. However, its membership is very broad: among the Mende, almost all men, and some women, are initiates. In recent years it has not (as far as we know) had a central organisation: autonomous chapters exist for each chiefdom or village. However, it is said that in pre-Protectorate days there was a "Grand Poro" with cross-chiefdom powers of making war and peace.It is widely agreed that it has a restraining influence on the powers of the chiefs. Headed by a fearsome principal spirit, the Gbeni, it plays a major role in the rite of passage of males from puberety to manhood. It imparts some education. In some areas, it had supervisory powers over trade, and the banking system, which used iron bars as a medium of exchange. It is not the only important society in Sierra Leone: the Sande is a female-only analogue of it; there is also the Humoi which regulates sex, and the Njayei and the Wunde. The Kpa is a healing arts collegium.

The impact of the Mane invasions on the Sapes was obviously considerable, in that they lost their political autonomy. There were other effects as well: Their trade with the interior was interrupted. Thousands were sold as slaves to the Europeans. In industry, a flourishing tradition in fine ivory carving was ended; however, improved ironworking techniques were introduced.

1600-1787

In the 1600s Portuguese imperialism waned and, in Sierra Leone, the most significant European group became the British. By, at latest, 1628, they had a "factory" (their name for a trading post) in the vicinity of Sherbro Island, which is about 50 km South East down the coast from present-day Freetown. One commodity they got was camwood, a hard timber, from which also could be obtained a red dye. It was at that time still easily accessible from the coast. Also, elephants still lived on Sherbro Island. The Portuguese missionary, Baltasar Barreira, left Sierra Leone in 1610. Jesuits, and later in the century, Capuchins, continued the mission. By 1700 it had closed, although priests occasionally still visited.

Map of Bunce Island from 1727

A company called the Royal Adventurers of England Trading into Africa received a charter from Charles II of England in 1663 and subsequently built a fort in the Sherbro and on Tasso Island in the Freetown estuary. They were plundered by the Dutch in 1664, the French in 1704, and pirates in 1719 and 1720. After the Dutch raid, the Tasso Island fort was moved to nearby Bunce Island which was more defensible.

The Europeans made payments, called Cole, for rent, tribute, and trading rights, to the king of an area. At this time the local military advantage was still on the side of the Africans, and there is a report, for instance, from 1714, of a king seizing Company goods in retaliation for a breach of protocol. Local Afro-Portuguese often acted as middlemen, the Europeans advancing them goods and they trading them to the local people, most often for ivory. In 1728 an overly aggressive Company governor united the Africans and Afro-Portuguese in hostility to him; they burnt down the Bunce Island fort and it was not rebuilt until about 1750. The French wrecked it again in 1779.

Map of Sierra Leone from 1732

During the 1600s the Temne ethnolinguistic group was expanding. Around 1600 a Mani still ruled the Loko kingdom (the area North of Port Loko Creek) and another ruled the upper part of the South shore of the Freetown estuary. The North shore of the estuary was under a Bulom king, and the area just east of Freetown on the peninsula was held by a non-Mani with a European name, Dom Phillip de Leon (he may however have been a subordinate to his Mani neighbour). By the mid-1600s this situation had changed: Temne, not Bullom was spoken on the South shore, and ships stopping for water and firewood had to pay customs to the Temne king of Bureh who lived at Bagos town on the point between the Rokel River and Port Loko Creek. (The king may actually have still considered himself a Mani - in fact Temne chiefs to this day are called by Mani-derived titles - but his people were Temne. The Bureh king in place in 1690 was called Bai Tura - "Bai" is a Mani form.)

The Temne had thus expanded in a wedge toward the sea at Freetown, and now separated the Bulom to the North from the Mani and other Mande speakers to the South and East.

In this period there are several reports of women occupying high positions. The king of the South shore used to leave one of his wives to rule when he was absent, and in the Sherbro there were woman chiefs. In the early 1700s a Bulom named Seniora Maria had her own town near Cape Sierra Leone.

During the 1600s, Muslim Fula from the Upper Niger and Senegal rivers moved into an area called Futa Jalon in the mountainous region North of present-day Sierra Leone. They were to have an important impact on the peoples of Sierra Leone because they increased trade and also produced secondary population movements into Sierra Leone. The Muslim Fula at first cohabited peaceably with the Sussa, Yalunka, and non-Muslim Fula already at Futa Jalon, but around 1725 embarked on a war of domination over them. As a result many Susu and Yalunka migrated.

Susu - some already converted to Islam - came South into Sierra Leone, in turn displacing Limba from North-West Sierra Leone and driving them into North-central Sierra Leone where they now are. Some Susu moved as far South as the Temne town of Port Loko, only 60 km upriver from the Atlantic. Eventually a Muslim Susu family called Senko supplanted the town's Temne rulers. Other Susu moved Westward from Futa Jalon, eventually dominating the Baga, Bulom, and Temne North of the Scarcies.

As for the Yalunka in Futa Jalon, they at first accepted Islam, then rejected it and were driven out. They went into North-central Sierra Leone and founded their capital at Falaba in the mountains near the source of the Rokel. It is still an important town, about 20 km South of the Guinea border. Other Yalunka went somewhat farther South and settled amongst the Koranko, Kisi, and Limba.

Besides these groups, who were more-or-less unwilling emigrants, a considerable variety of Muslim adventurers went forth from Futa Jalon. A Fula called Fula Mansa (Mansa = King) became ruler of the Yoni country 100 km East of present-day Freetown. Some of his Temne subjects there fled South to the Banta country between the middle reaches of the Bagu and Jong rivers, where they became known as the Mabanta Temne.

In 1652 the first slaves in North America were brought from Sierra Leone to the Sea Islands off the coast of the southern United States. During the 1700s there was a thriving trade bringing slaves from Sierra Leone to the plantations of South Carolina and Georgia where their rice-farming skills made them particularly valuable.

Britain and British seafarers - including Sir Francis Drake, John Hawkins, Frobisher and Captain Brown - played a major role in the transatlantic trade in captured Africans between 1530 and 1810. Treaty of Utrecht of 1713, which ended the Spanish War of Succession (1701 - 1714), had an additional clause (the Asiento) that granted Britain (among other things) the exclusive rights over the shipment of captured Africans across the Atlantic. Over 10 million captured Africans were shipped to the Caribbean Islands and the Americas and many more died during the raids, the long marches to the coast and on the infamous middle passage due to the inhumane conditions in slave ships. Britain outlawed the slave trade on 29 March 1807 with the Slave Trade Act 1807 and the British Navy operating from Freetown took active measures to stop the Atlantic slave trade.

An 1835 illustration of liberated slaves arriving in Sierra Leone

In 1787 a plan was implemented to settle some of London's "Black Poor" in Sierra Leone in what was called the "Province of Freedom." A number of Black poor and White women arrived off the shore of Sierra Leone on 15 May 1787. They were accompanied by some English tradesmen. This was organised by the St George's Bay Company, composed of British philanthropists who preferred it as a solution to continuing to financially support them in London. Many of the Black poor were Loyalists, enslaved Africans who had been promised their freedom for joining the British Army during the American Revolution, though they also included other African and Asian inhabitants of London. Disease and hostility from the indigenous people nearly eliminated the first group of colonists. Through the intervention of Thomas Peters, the Sierra Leone Company was established to relocate another group of nearly 2,000 Black Loyalists, originally settled in Nova Scotia. Given the most barren land in Nova Scotia, many had died from the harsh winters there. They established a settlement at Freetown in 1792. This settlement was joined by other groups of freed slaves and became one of Britain's first colonies in West Africa.

Originally planned as utopian community by Granville Sharp, the English abolitionist, the directors of the Sierra Leone Company refused to allow the settlers to take freehold of the land. Aware of how Highland Clearances benefited the landlord but not the tenant, the settlers revolted in 1799. The revolt was only put down by the arrival of over 500 Jamaican Maroons, who also arrived via Nova Scotia.

Thousands of slaves were returned to or liberated in Freetown. Most chose to remain in Sierra Leone. These returned Africans were from all areas of Africa. They joined the previous settlers and together became known as Creole or Krio people. Cut off from their homes and traditions by the experience of slavery, they assimilated some aspects of British styles of life and built a flourishing trade on the West African coast. The lingua franca of the colony was Krio, a creole language rooted in eighteenth century African American English, which quickly spread across the region as a common language of trade and Christian proselytizing. British and American abolitionist movements envisioned Freetown as embodying the possibilities of a post-slave trade Africa.

Message of one man

Wed, 23 Jun 2010 15:37:11 +0200

I left Sierra Leone West Africa in 1990 at the age of 13, just as a brutal "Civil War" broke out, ravaging the countryside and turning thousands of innocent children into killers. I returned in 2007 to witness the first Presidential Election since the start of the war. What I experienced was the dawning of a new age. A capable, talented, but neglected and frustrated youth population, stood up to the status quo and made their voices heard! This is a short story of that journey with a message I hope we can all embrace.

Sierra Leone

Mon, 21 Jun 2010 10:35:29 +0200

In 1462, it was visited by the Portuguese explorer Pedro da Cintra, who gave it its name Serra de Leão, meaning 'Lion Mountains'. Sierra Leone later became a notorious centre of the transatlantic trade in slaves.

Sierra Leone ( /siːˈɛrə liːˈoʊn/) (Krio: Sa Lone), officially the Republic of Sierra Leone, is a country in West Africa. It is bordered by Guinea in the north, Liberia in the southeast, and the Atlantic Ocean in the southwest. Sierra Leone covers a total area of 71,740 km2 (27,699 sq mi) and has a population estimated at 5.2 million. The country is a former British Colony and is now a constitutional republic comprising three provinces and the Western Area, which are further divided into fourteen districts.

The country has a tropical climate, with a diverse environment ranging from savannah to rainforests. Freetown is the capital, largest city and economic center. The other major cities are Bo, Kenema, Koidu Town and Makeni. English is the official language, spoken at schools, government administration and by the media. However, the Krio language (a language derived from English and several African languages and native to the Sierra Leone Krio people) is the most widely spoken language in virtually all parts of the country. The Krio language is spoken by 97% of the country's population and unites all the different ethnic groups, especially in their trade and interaction with each other. Despite its common use throughout the country, the Krio language has no official status.

Sierra Leone is very rich in mineral resources, possessing most of the known mineral types of the world, many of which are found in significant quantities. The country has relied on mining, especially diamonds, for its economic base. The country is among the top 10 diamond producing nations in the world, and mineral exports remain the main foreign currency earner. Sierra Leone has the largest known titanium reserves in the world. The country is also one of the largest Bauxite producing nations on the planet. Sierra Leone is also a major producer of gold.

Sierra Leone has one of the world's largest deposits of rutile, a titanium ore used as paint pigment and welding rod coatings. In September 2009, a United States oil firm Anadarko Petroleum Corporation announced the discovery of an "active petroleum deepwater oil well off the coast of Sierra Leone . Despite being rich in mineral resources, the majority of its people live in poverty.

Sierra Leone is also home to the third largest natural harbour in the world, the Queen Elizabeth II Quay (also known as the QE II Quay and locally as the Deep Water Quay or Government Wharf).

Early inhabitants of Sierra Leone included the Sherbro, Temne and Limba, and Tyra [disambiguation needed] peoples, and later the Mende, who knew the country as Romarong, and the Kono who settled in the East of the country. In 1462, it was visited by the Portuguese explorer Pedro da Cintra, who gave it its name Serra de Leão, meaning 'Lion Mountains'. Sierra Leone later became a notorious centre of the transatlantic trade in slaves until 1792 when Freetown was founded by the Sierra Leone Company as a home for formerly enslaved African Americans. In 1808, Freetown became a British Crown Colony, and in 1896, the interior of the country became a British Protectorate; in 1961, the two combined and gained independence.

Over two decades of government neglect of the interior followed by the spilling over of the Liberian conflict into its borders eventually led to the Sierra Leone Civil War, which began in 1991 and was resolved in 2000 after the struggling Nigerian-led United Nations troops were heavily reinforced by a British force spearheaded by 42 Commando of the Royal Marines as well as several British Army units. The arrival of this force in what was codenamed Operation Palliser resulted in the defeat of rebel forces and restored the civilian government elected in 1998 to Freetown. Since then, almost 72,500 former combatants have been disarmed and the country has reestablished a functioning democracy. The Special Court for Sierra Leone was set up in 2002 to deal with war crimes and crimes against humanity committed since 1996. Sierra Leone is the third-lowest-ranked country on the Human Development Index and eighth-lowest on the Human Poverty Index, suffering from endemic corruption and suppression of the press.

A co bude dál?

Mon, 21 Jun 2010 09:18:46 +0200

Milí přátelé,

kvůli svým časovým možnostem jsem se rozhodl nadále přispívat pouze jednojazyčnými příspěvky, a to v angličtině, abych oslovil co největší množství čtenářů, od čehož si slibuju větší množství příspěvků, vlastní reflexe, apod.

Také mám v plánu proškrkat některé rubriky a stránky více zaměřit a orientovat, protože jsem si očividně ukrojil příliš velký krajíc a je to na škodu věci.

Nejdříve bych se rád pustil do detialní sondy země Sierra Leone a spojil to s projektem, kdy doufám, že se mi podaří napojit na skromnou komunitu tamních internetových uživatelů a získat si tak nějaké čtenáře a autentické komentátory. Tož tak.

Ayo

Sat, 13 Feb 2010 08:00:00 +0100

Born from a Gypsy mother who passed on a passion for travelling, and a Nigerian father who raised her, and from whom she inherited her love for music, it was inevitable Ayo would one day become an artist.

-----------------

Narozena romské matce, která jí předala vášeň pro cestování a vychována svým nigerijským otcem, po kterém zdědila lásku k hudbě, bylo nevyhnutelné, že se z Ayo jednoho dne stane umělkyně.

Sometimes in April

Fri, 12 Feb 2010 16:12:42 +0100

"In the end we will remember not the words of our enemies but the silence of our friends"

Martin Luther King, Jr.

------------------------------

"Na konci si nebudeme pamatovat slova našich nepřátel, ale mlčení našich přátel"

Martin Luther King, Jr.

Related links:

15-years-after-the-genocide-15-let-pote

Diamond disaster in the Central African Republic / Diamantová pohroma ve Středoafrické Republice

Thu, 04 Feb 2010 09:08:00 +0100

One in 10 children in the Central African Republic is suffering from malnutrition - a humanitarian crisis blamed on the collapse of the world diamond price.
Jedno z deseti dětí ve Středoafrické republice trpí podvýživou. Z této humanitární krize je viněn světový kolaps cen diamantů.

Thousands of people have relied on the artisanal mining of diamonds in south-west of the country.
Tisíce lidí se spoléhají na řemeslnou těžbu diamantů na jihozápadě země.

But a 33% fall in world diamond prices in 2009, blamed on a fall in demand for such luxury items, and the restructuring of the industry in CAR has left many people out of work.
Ale pád světových cen diamantů v roce 2009 o 33% z důvodu poklesu poptávky po takovém luxusním zboží a následná restruktulizace tohoto průmyslu v zemi zanechala mnoho lidí bez práce.

Many of the people bringing children for treatment at therapeutic feeding centres relied on diamond mining for income. Without this money, they have been unable to feed their children.
Množství lidí, spoléhajících se na příjem z těžby diamantů, přivádí své děti na léčbu do terapeutických stravovacích center. Bez těchto peněz nejsou schopní nakrmit své děti.

The south-west of the country is extremely fertile and rainfall has been good.
Jihozápad země je extrémně úrodný a množství dešťových srážek je dobré.

However, after two generations of mining diamonds, many people no longer have the skills needed to earn their living from the land.
Nicméně, po dvou generacích těžby diamantů, mnoho lidí už nemá dovednosti potřebné k tomu, aby si vydělávali na své živobytí vlastním pěstováním.

The one crop that everyone can grow and which is readily available is cassava, but it is low in nutritional value.
Jediná plodina, kterou umí každý vypěstovat a která je snadno dostupná je cassava, ale ta má nízkou nutriční hodnotu.

Twenty-three-year-old Marcelline Komia came for treatment with two of her four children. "We only have cassava to eat, I don´t know how to grow any other crops," she said.
23letá Marcelline komia přišla na ošetření se dvěma ze svých čtyř dětí. "Máme k jídlu pouze cassavu. Neumím vypěstovat jinou úrodu," řekla.

There is other, more nutritious, food for sale in the market, but it is often expensive and many people are unwilling to try fruits like mango or avocado.
Na trhu jsou jiné více výživné plodin, ale jsou často drahé a mnoho lidé je neochotných zkusit pěstovat ovoce jako třeba mango či avokádo.

There is concern that unless farmers change their ways or the diamond trade picks up again, many children will remain malnourished.
Přetrvávají obavy, že pokud farmáři nezmění své přístupy nebo pokud obchod s diamanty nepůjde zase nahoru, mnoho dětí bude nadále trpět podvýživou.

Hotel Rwanda

Wed, 03 Feb 2010 15:32:27 +0100

I strongly recommend all of you to watch this impressive film based on true story about the only man who accomplished a lot in days when it was most needed.

-----------------------------------------------------------

Vám všem silně doporučuji se podívat na tento působivý film podle skutečné události o tom, co v roce 1994 dokázal jediný muž v čase kdy to bylo nejvíce potřeba.

Relating links / Související odkazy:

Genocide in Rwanda

Hlupačka Daria

Wed, 19 Aug 2009 19:17:56 +0200

*Napsáno před 4 lety

Rozednívalo se a lidé se začali scházet ke studni na návsi pro vodu., když tu se z ranní mlhy vynořila silueta koně a mladé dívky. Na smrt vyčerpaná dívka odhodlaně vedla koně za uzdu dál ke zdroji vody. Černý plnokrevník už ani neřehtal, z nozder mu stoupala pára a kopyta se mu s každým krokem nebezpečně překřížila. A to se mu stalo osudným pouhých pár desítek metrů před vytouženým osvěžením. Celou svou vahou dopadl na cestu pokrytou malými kamínky a dívku strhl sebou. Neměla sílu vstát ani promluvit. Ležela tam bezmocně jako dítě, které ještě neumí chodit a zcela dehydrovanou, popraskanou tvář obrátila na vycházející slunce. Poslední zbytky sil se pokusila vyslat do utěšivého zašeptání jména svého hřebce - " Alexi.." Z jejích úst však nevyšlo jediné zasténání.
Kolem nešťastnice se začal tvořit hlouček zvědavců. O jejích cestách do pouště ve vesnici věděl každý. Měli ji za blázna. Stáli tam a dívali se na ni. Věděli co teď potřebuje a přesto tam jen tak stáli. Jakoby snad bláznovství mělo jiné požadavky na vodu.
Konečně mezi přihlížejícími prostoupila Nolla, její přítelkyně - prosté a tiché děvče se zeleným šátkem ve vlasech a pihou na pravé tváři. Nolla k ní rychle poklekla a bez zaváhání jí půlkou džbánu skropila tvář. Oči vyžíznivělé dívky zuřivě zamžikaly nad přívalem vláhy a pak pohlédly na svého zachránce. Daria se pokusila o úsměv a s vypětím všech sil pootevřela slepené rty. Nolla přihnula džbán k jejím vyprahlým ústům a začala nalévat. Nejdřív pomalu a pak víc a víc, až se dívka rozkašlala.
To zakašlání samotné bylo dobrou známkou a tak Nolla spustila svůj potlačovaný nářek, hladíc ji ve vlasech - " Dario, ty hlupačko moje, proč? "
" Ty víš proč ", dostalo se jí chraptivé, tiché a přece důrazné odpovědi. Ano, Nolla jako jediná věděla proč.
" Jsou to jen sny, jen sny ty blázínku. V poušti nic není Dario. Nikdo tam nežije. Poušť a život nejdou dohromady. ", naříkala Nolla.
" Sny už jsou takové. Ukazují ti věci tak jak ve skutečnosti nejsou. Tak už se prosím probuď drahá. Jsou to jen sny, ale tohle", načež přejela dívce dlaní po zpuchřelé pleti.."..tohle je skutečné."

Uplynulo už 11 dní od jejího návratu a ona stále cítila tu čistotu a nezkalenou mysl, pramenící z blízkosti smrti, které se jí dostalo.
´Kdybych umírala častěji, asi bych byla dobrý člověk´, napadlo ji.
Nikdy předtím věci kolem sebe neviděla tak jasně. Zdálo se, že má teď dar vidět to podstatné. Uvědomovala si pokrytectví vesničanů, kteří se tváří jako, že od života nechtějí nic víc než přes den pracovat na polích a večer se v kostele kát za hříchy svých předků. Tenhle rutinní život, svázaný navíc spoustou přežitých zvyklostí se nemohl líbit nikomu.
Jejím jediným majetkem byl domek po babičce, Alex a skromná zahrádka. V posledních dnech svůj domov téměř neopouštěla, snad jen jednou, když se vydala do okolí hledat vhodné kameny na vyzdobení skalky, kde odpočívala amfora s prachem milované babičky.
Intuitivně se připravovala na další cestu, možná na poslední. Neměla strach ze smrti, teď už ne!
´Smrt musí být krásná´, pomyslela si.
Pociťovala intenzivní radost ze života, až mnohdy nevěděla co s ní. Cítila se být součástí všeho živého. Naslouchala šumění trávy, sledovala jak narůstá měsíc do úplňku, obdivovala se dětem hrajícím si v písku u řeky, vdechovala vůni mechu, naslouchala dešti bubnujícímu do oken a neustále si prozpěvovala neznámé melodie, zdůrazněné zdánlivě nesourodými a smysl nedávajícími slabikami.
´Tolik krásy schované v jednoduchosti. Jak jsem mohla být tak slepá? Nesmím zapomenout, nesmím!´

" Jsi ten nejodvážnější kůň na světě Alexi. A Já ti za to moc děkuji. Tentokrát to dokážeme, uvidíš..", říkala hladíc ho po šíji. Nezařehtal, ale ona vnímala jeho radost z toho, že je mu nablízku. Cítila to.
Uslyšela zavrzání velkých dřevěných vrat..´Nolla, samozřejmě´
" Nebyla jsi 11 dní v kostele Dario ", začala Nolla opatrným tónem.
" Má nejdražší Nollo, ty jež jsi jako jediná vykročila z davu se džbánem vody, víš co na tobě nejvíc obdivuji? Já ti to povím."
" Modlíš se ke Svaté matce - Panně Marii a přitom zůstáváš sama sebou. Poslechneš si sice kázání faráře, ale nasloucháš vlastní intuici. Jsi věrná své víře a neztrácíš tak ze sebe vůbec nic. Tohle Já nedokážu ", načež sklopila oči.
" To nemusí být slabost Dario, možná je to ctnost ", řekla na ni nezvykle rozhodným hlasem a pevně jí stiskla paži. Usmáli se na sebe a paní domu nalila návštěvnici šálek meduňkového čaje.
Nolla studovala tvář své přítelkyně. Snad hledala známky šílenství, pomatení mysli či nějaké jiné nemoci. Dívala se pečlivě, studovala každý její pohyb. Pak se vrátila zpět k očím - byly tak jasně hnědé - jednotlivé žilky jakoby si žily vlastním životem. Jemnější vlákna vytvářely se silnějšími nádherný kontrast.
Bylo to hotové umělecké dílo. Nad Dariou se vůbec vznášela aura elánu, radosti a určité vnitřní síly. Navíc byla tak krásná.
V Bibli se to sice nepíše, ale Nolla věděla, že co je krásné, to je také pravdivé ´Ne, Daria není nemocná´
" Pověz mi něco těch snech. Co se ti zdává o tom chlapci? ", vyzvala svou hostitelku.
Nemusela ji pobízet dvakrát. Daria už dlouho nemyslela na nic jiného. Zabydlel se jí v hlavě. Pořád viděla ty jeho temné oči, opálenou tvář, výraz hluboký, zvědavý a snad i trochu výsměšný. Cítila obrovskou touhu, vášeň, alespoň se dotknout toho chlapce, ucítit jeho tep, vědět, že je skutečný. Ale rozednění vždy přicházelo nekompromisně.
" To je právě to zvláštní. Mně se totiž nezdají sny o něm. Mé sny jsou zcela obyčejné. To on vchází do mých snů a pozoruje mě na okraji.
Často se mi zdává o pohřbu mé babičky. To asi proto, že si stále vyčítám jeho průběh. Měl být radostný, radostný jako sama babička. Lidé tam jen mlčky stáli v černých oblecích a dívali se
jak odchází další ovečka ze stáda. Co takový bezduchý rituál vypoví o velikosti člověka, jakým má babička jistě byla? Ve svých snech si dávám šanci znovu a znovu udělat to správně. Stojím tam vepředu v zástupu všech těch lidí, rozhazuji do vzduchu plné hrsti okvětních lístků rudých růží a směji se. Lidé kolem zmateně pokukují a neví, co mají dělat. A pak uvidím Ho. Stává na rohu hřbitova u kaple a pozoruje mě. Na sobě má jen bederní roušku. Vedle něj oddaně stojí statný a hbitý leopard. Chlapec má nejdříve ve tváři vepsánu účast, empatii, takový důstojný smutek a pak, když začnu rozhazovat okvětní lístky, směje se. Vykročím k němu. Pohřeb už není důležitý. Naposledy se na mě usměje a odchází spolu se svým zvláštním společníkem. Jeho kroky jsou dlouhé, ale ty mé taky. Držím pořád stejnou vzdálenost. Dávám se do běhu. Také se s dravcem dává do běhu. Krajina se rozplývá, ztrácí. Už nevím kudy běžíme. Nad námi svítí hvězdy. Poznávám některá souhvězdí. Určitě běžíme na sever. Asi už běžíme dlouho, ale já nejsem unavená. Nakonec se zastavím a pevně doufám, že i on se zastaví. On se však jen na okamžik otočí a jde klidně pružným krokem dál.
Před mou první výpravou do pouště se v mých snech něco změnilo. Zase jsem tam stála v zástupu lidí a rozhazovala okvětní lístky. Když jsem spatřila toho chlapce, vzpomněla jsem si, že už jsem ho viděla několikrát. A tehdy jsem si uvědomila, že to co právě prožívám je sen. Zvláštní to pocit. V ten okamžik všichni účastníci pohřbu zmizeli. Zůstala jsem jen já, on a leopard. Zase jsem se vydala v jeho stopách, ale tentokrát jsem svůj sen držela pevně v rukou. Věděla jsem, že sním. Poprvé jsem viděla krajinu, kterou jsme procházeli - nejdříve počínaje známým okolím vesnice a pak dál hluboko do pouště. Začalo se rozednívat. Nějak moc brzy. Myslím, že to je jeho práce. Dávám se do běhu. On také. A dál to má vždy stejný průběh. Proběhneme jeskynním otvorem v obrovské do dáli se táhnoucí skalní stěně. A tehdy se začínám probouzet. Ještě stihnu spatřit stromy, zeleň a ohniště tvořené z obrovských kamenů. A pak konec. Je ráno. A já vím, že musím do pouště."
" Proč Dario, proč máš pocit, že musíš do pouště? "
" Protože, ..já nevím," zašeptala a zvedla oči - " Vím, že to zní zvláštně. Ale opravdu nevím. "

O 2 dny později Daria, plně naložený Alex a Nolla opouštěly vesnici. Nolla svou přítelkyni vyprovázela až na samotný okraj polí - tam, kde se hlína začíná zbarvovat do oranžova, protože pevně věřila, že Daria tentokráte najde oázu ukrytou hluboko v poušti a docela pochybovala o jejím návratu.
" Buď sbohem Dario, ty hlupačko moje. Nebudu ti říkat, že nemám strach. Nevím, co to teď nosíš v hlavě, i když jsi mi snad řekla všechno, ale měla bys jít."
" Děkuji ti Nollo, pomodli se i za mě a za babičku. Sbohem.", rozloučila se dívka, vyskočila do sedla a pobídla svého hřebce do klusu.
Děvče s šátkem ve vlasech tam stálo ještě dlouho a sledovalo malou pohybující se tečku, jak se pomalu ztrácí za horizontem, ale Daria se neotočila. Už ne. Aniž by to věděla, v krvi jí už kolovala mellyda.
Daria nikam nespěchala. Oproti poslední výpravě zdvojnásobila množství kožených vodních vaků a Alex teď nesl nezanedbatelnou váhu. Poctivě rozpočítala skromné zásoby vody pro sebe i Alexe na pitný režim tak, aby pokryl 21 dní. Její nejdelší cesta zatím trvala 13 dní.
Den za dnem probíhal v podobném rytmu. Nepociťovala žádné očekávání. Nepřemýšlela nad cílem své cesty. Jen v sobě nesla obraz těch temných a hlubokých očí, do kterých toužila pohlédnout zblízka.
´Musím najít démona mých nocí,´ říkala si, když se k večeru zachumlávala do dek a chladný větřík jí čechral vlasy. Její sny byly obyčejné jak jen mohly být. Vracely se jí vzpomínky na dětství, na milující babičku, na Dereka - jejího psa, kterého přejel vůz.

Den 6.:
Toho večera když ležela na jedné z dek a mezi prsy jí proběhl škorpión velký jako půlka dlaně, jí něco napadlo. Vzpomněla si na jeden obrázek z Bible, na němž bylo vyobrazeno jak Eva v Edenu bere jablko ze zakázaného stromu a dopouští se tak prvotního hříchu.
´Co když měl had pravdu?´
´Co když ten hřích byl ve skutečnosti prvotním požehnáním?´
Právě tehdy poprvé spatřila mezi prsty na rukou záblesky jasných fosforových - fialových a zelených barev. Krátce na to usnula.

Den 11.:
Byla asi hodina po poledni, když se Alex zhroutil. Daria mu postavila provizorní stínový přístřešek a obětovala pro něj celou jednodenní dávku vody, jež měla posloužit oběma. Tu bude muset později zase někde ušetřit. Hladila ho po krku a mluvila na něj konejšivě jako matka k dítěti. A přece o 2 hodiny později bez váhání strhla plachtu a Alex po chvíli vstal. Cítila kvůli tomu silné výčitky.
´Kůň není to pravé zvíře do pouště.´
Ale neviděla jinou cestu.

Den 14.:
Oranžovohnědý písek byl přes den tak rozžhavený, že nutil zvedat nohy do dalších kroků. Měla pocit, že denně vypotí mnohem více tekutin než vypije. Prožívala to jako vnitřní očistu.
Chtěla poušť nenávidět, ale vždy se pak vrátila zpět k obdivu čistoty té neposkvrněné krajiny, jež se táhla do všech stran dunu za dunou.
Někdy, když v těch největších denních vedrech seskočila z Alexe a kráčela vedle něj, aby ho šetřila, se jí do hlavy vedraly pochybnosti nad smyslem cesty. Toho dne však byly poslední, neboť za příchodu soumraku na severu spatřila obrovský megalitický zkamenělý strom. Průměr kmenu mohl být asi 8 metrů a celková délka kmenu - dobrých 80. Daria se začala šíleně smát. Ano, opravdu to byl smích šílence - dívky, která 14 dní sama putuje pouští za pouhým snem.
Daria znala ten strom - znala ho ze snů i ze své poslední cesty. Dál na sever se totiž ještě nikdy nedostala.

Den 21.:
Alex umíral. Daria to cítila. Nenáviděla se jako nikdy v životě. Už nebral vodu, ani nezařehtal. Zvláštní, jak pořád šel dál. Někdo jiný by si mohl myslet, že je v pořádku, ale na to znala svého přítele příliš dobře. Už to byl druhý den co neprojevoval ani náznak svého temperamentu a teď už nereagoval ani na sebevětší podněty.
Plakala. ´No vida a já myslela, že v sobě už nemám žádné tekutiny.´, zasmála se v duchu sama sobě. V několika rychlých pohybech strhala všechny kožené vaky a praštila jimi do písku až se zaprášilo.
Alex ucítil své osvobození. zamával hlavou a konečně zařehtal. Stihl udělat tři kroky než se mu podlomily přední nohy a spadl do rozpáleného písku. Tentokrát už nevstal.
Daria ho hladila po celém těle, všemožně bozkala, masírovala stehenní svaly, polévala vodou, ale nic. hřebec už se rozhodl. Dívka ho však polévala dál - mizel jeden kožený vak za druhým. Moc dobře věděla co dělá.
´Ted musím trpět já´
Zůstal jediný kožený vak a Alex už nebyl mezi živými. Toho večera seděla dlouho do noci opřená o mrtvého koně, pozorovala hvězdy a cítila mír v srdci.
V noci se jí zdál zvláštní sen. Stála v poušti, otáčela se do všech stran a volala - " Umíš-li vcházet do mých snů, umíš-li v nich hýbat časem, pak jistě dokážeš zachránit i Dariu - hlupačku, jež zabila svého koně. Zbývá poslední vak."

Den 23.:
Voda došla. Její pohyby teď byly pomalé a opakovaly se ve stále stejném rytmu. I v ty největší denní horka šla dál. Bála se, že kdyby se natáhla do stínu pod plachtu, tak už nevstane.
Už necítila bolest, když ostré kamínky projely jejími sandály až do masa. Nedokázala rozeznat rozdíl mezi spalujícím žárem dne a mrazivou pouštní nocí. Podobný postup vyčerpání předtím pozorovala i u Alexe. Byl konec. Umírala.
Přišly také halucinace. Když večer usínala, zcela zřetelně totiž slyšela jak kolem přešlapuje a vrčí nějaká šelma, snad leopard.

--------------------------------------------------------
Té noci nebyl poblíž jenom leopard. Seděl tam i chlapec se zkříženýma nohama, měl slzy v očích a šeptal - " SAKAR MON SE TANQ QUIN TANQ ", stále opakujíce slova více důrazně.
´Nemůžu jí pomoct. Nemůžu,´ přesvědčoval v duchu sám sebe.
´Dřív než pozná mellydu, musím vědět, že je ta pravá´.
--------------------------------------------------------
Probudilo ji slunce vysoko na obloze.
´Tak jsem tedy přece jen usnula.´
Spánek na pár hodin ztlumil potřebu vody. Ta se teď však ozvala o to intenzivněji. Cítila těkavou bolest v žilách na rukou. Pokusila se pohnout slepenými rty, ale to se jí povedlo teprve když si pomohla pravou rukou.
Po pár minutách se jí podařilo postavit na nohy a nemohla uvěřit svým očím, když na obzoru spatřila jí tak známou masivní skalní stěnu. Zdála se docela blízko, ale takové dojmy jsou často na poušti zrádné, neboť není podle čeho posoudit vzdálenost.
´To dokážu. Musím´
Daria šla bez jediného pozastavení půl dne. Několikráte upadla, na čemž bylo nejtěžší se znovu postavit. Kolem sebe už zase viděla ty nádherné duhové barvy a překvapivě navzdory absolutnímu vyčerpání měla pocit, že její oči teď vidí ostřeji než kdykoliv předtím.
Posledních 200 metrů ke skalnímu otvoru se plazila po čtyřech. Bylo snazší nést teď váhu svého těla rozloženou na všech čtyřech údech. A pak konečně, její ruka se dotkla rozžhavené skalní stěny. S posledním vypětím sil vstala a uslyšela tu nejnádhernější melodii - pár metrů hlouběji v jeskyni zurčel ze stropu malý vodní vodopád a voda odtékala dál korýtkem vedle pěšiny na druhou stranu skalního průchodu - tam, kde se na slunci leskly velké zelené listy banánovníků. ´Taková zeleň uprostřed pouště,
to musí být Eden.´
Daria se dobelhala přímo pod vodopád. Jen tak tam ležela a cítila se jako v extázi, když nastavovala vyprahlá ústa chladivé osvěžující vodě. Duhové barvy teď viděla stejně jasně jako pestré skalní malby. Barvy se jí neztrácely, už to nebyly jenom záblesky. Pohybovaly se s ní. Tančily jí ve vodě před očima. Měnily odstíny s jejím osvěžením. To ona byla tou barvou. Bylo úžasné si to uvědomovat.
Když se celá osvěžila a omyla, odebrala se k tomu kamennému sloupku na druhém konci jeskyně, po kterém po celý čas ve vodě hladově pošilhávala. Na sloupku stála keramická mísa se spoustou čerstvého ovoce - byly tam granátové jablka, pomeranče, ananas, manga a spousty dalších jí neznámých druhů.
Vzala si od každého něco a když se cítila zcela osvěžená lahodnými plody, oči se jí pomalu zavřely a Daria spokojeně usnula.

Probudila se v pozdních odpoledních hodinách. Trochu sebou trhla. Nechtěla usnout. Stál tam u vstupu z pouště a pozoroval ji. Našla Ho. Hbitě a neskutečně rychle kolem ní prosvištěl leopard a zmizel někde vzadu v zahradě.
Tentokrát chlapce viděla jasně. Měl do hněda opálenou štíhlou postavu, na úzkých bocích jen bederní roušku z šedého plátna. Nebyl nijak zvlášť svalnatý, to vůbec ne, ale každý sval se na jeho těle rýsoval pružně a viditelně s každým jeho pohybem. Jeho tvář byla krásná - ostrá i jemná, hrdá i pokorná.
Jeho tmavé oči v barvě přezrálých lískových oříšků se na ni dívaly tak nestydatě až z toho pocítila zašimrání v podbříšku.
Už tak magickou tvář zvýrazňoval dlouhý cop černých vlasů, jenž se mu spouštěl až na lopatky, také velké stříbrné kruhy v uších a tetování z levé strany krku.
Bez jediného slova přišel až k ní, vzal ji za ruku a vedl do zahrady. Ta ji zcela okouzlila. Tolik odlišných druhů stromů, rostlin a bylin a přece zahrada působila zcela přirozeně a jeden druh se dokonale doplňoval s druhým. Během těch pár kroků Daria vdechovala vůni jeho těla.´ Co to může být,´ říkala si ´ Snad pot s nějakou aromatickou bylinou?
Dovedl ji a posadil na dokonale rovný mechový trávník a teprve tehdy s dalším zábleskem v jeho očích jí došlo co bude následovat. Nevěděla jestli vůbec může odmítnout, ale toužila po něm celým svým srdcem. Byl čas na satisfakci za to měsíce trvající utrpení.
Měl kolem sebe jiné barvy - bylo jich hodně avšak nejintenzivnější byla modrá a stříbrná.
Začal ji mlčky svlékat. Nevěděl si rady s halenkou a ona mu nepomohla. Tak ji prostě roztrhl.
´Tady ji už stejně nebude potřebovat,´ napadlo ho.
Odhalil tak její zralá bílá prsa. Nebyly zrovna malé. Do dlaně se mu tedy nevešly. Zaujaly ho trčící bradavky, velké jako menší maliny a tolik citlivé. Stiskl je mezi prsty a dívka zasténala.
Byl to dosud vůbec její nejerotičtější zážitek - to jak ji studoval a přitom obdivoval. A to už spala s chlapcem - jmenoval se Tom a spojovala je radost ve cvičení pasteveckých psů. Když se s ní však miloval, přesnější by bylo říci pomiloval, neuměl se jí dívat do očí.
Stáhl z ní i krátké kalhoty - vyšla mu vstříc rozepnutím knoflíku. Ted tam před ním seděla nahá jak ji pán bůh stvořil a zkusila se mu dívat do očí tak, jak to uměl jen on. To jí dlouho nevydrželo, protože chlapcova bederní rouška už chvíli neplnila svůj účel. Všiml si jejího pohledu, a tak prostě rozvázal provázek a nechal roušku spadnout na zem. Trochu jí vyrazil dech. Nečekala, že tam dole bude tak velký. Jeho penis byl maximálně ztopořený a měl stejně opálený odstín jako celé jeho tělo. Obdivovala ten nástroj chlapecké lásky. Vzala jej do ruky a právě v ten okamžik poprvé cítila chlapcův tep. Teď už před sebou neměli tajemství.
Chlapec ji natáhl do mechu, přičemž svůj štíhlý pas zaklínil mezi její skrčená kolena. Začal ji hladit po celém těle - od prsou přes bříško až dolů ke stydkým pyskům. Nebyly to obyčejné doteky - byly tak jemné, až na hranici postřehnutelnosti a to ji dohánělo k šílenství. Bradavky měla tvrdé jako kámen. Chtěla křičet, ale neměla na to čas.
´Bože, odpusť mi´, pomyslela si.
Pak ucítila jak dvěma prsty vniká na zakázané místo a pohybuje jimi ve známém rytmu. Byla v sedmém nebi. Ostatně, byla v Edenu - stačilo se rozhlédnout.
Vysunul své prsty pokryté sérem její vášně, vzpřímil se ve svém sedu a nasměroval svůj penis k její rozehřáté svatyni. Podíval se jí ještě jednou do očí a věděl, že po něm touží. Jediným prudkým pohybem zasunul svůj úd, silný jako její ruka u zápěstí, na svaté místo. Nešetřil ji zrovna. Ale vystupoval tak jako, že to on spíš ví jak na to, aby jí neublížil.
Daria to nečekala a vykřikla jako malé dítě. Ještě nikdo v ní nikdy nebyl tak moc, tak hluboko. Myslela si, že už to víc nejde, ale pak ji rukama zvedl ze zad aniž by přerušili spojení a posadil ji na sebe do sedu se zkříženýma nohama.

A tak na jednom mechovém palouku uprostřed kouzelné zahrady v sobě seděla dívka a chlapec, pohupujíc se v jednoduchém, pomalém a tisíce let starém rytmu. Dívka podléhajíc extázi spojení, položila hlavu na chlapcovo rameno a cítila jak se jeho drsné bradavky setkávají s těmi jejími.
Stali se jedním tělem. Jejich barvy se propletly ve všech možných směrech - někde tam dole vybuchovaly ve stále nových erupcích a nahoře nad nimi vytvářely nádherné obrazce, které by těžko nějaký matematik dešifroval.
Daria zcela ztratila pojem o čase, ale když zase otevřela oči, byla už noc a měsíc ozařoval krajinu. Pořád stejný kolébavý rytmus. ´Neuvěřitelné´
´Kolik mu může být? 15? 16?´
Pak ji zase jemně spustil do mechu a začal se do ní celý propadat.
´Bože´
Jeho cop ji šimral na prsou. Jejich vnitřní i vnější erupce sílily až nakonec explodovaly v jednom dlouhém a silném řetězci a Daria uvnitř sebe cítila proud žhavé lávy. Byla to dlouhá noc.

" Kdo jsi? ", zeptala se, když se oba snažili popadnout dech.
" Jmenuji se Serafin a jsem tím, co by vaši lidé nazvali mág nebo snad kouzelník."
" Jsem posledním z kdysi silného národa lidí, kteří porozuměli mellydě - všeprostupující energii, základní životní matrici. Jsem jen učedník. Umím pouhý zlomek toho, co uměli mí předci."
" Ale vše je zachováno a zapsáno na mnoha skalách v okolí a já.., My máme celý život před sebou.
Líbil se jí jeho hlas, stejně jako nach v jeho tvářích.
" Pověz mi Serafine, kdo tě učil umění milovat se s dívkou? ", zeptala se Daria s potem slepenými vlasy a stále zrychleným dechem.
" Má matka tak, jak to mezi mými lidmi bývalo zvykem, když chlapec dovrší věku 13 let. "

Když se ráno probudila, měla hlavu na chlapcově břichu. Ještě spal. Jeho dech byl silný a pravidelný. Cítila to stejně jako tlukot jeho srdce.
Za obzorem právě vycházel gigantický sluneční kotouč a postupně ozařoval krajinu. Začala plakat. Z tváří jí stékala jedna slza za druhou. Byla tak šťastná.

Shark fishing in Madagascar/ Lov žraloků na Madagaskaru

Fri, 07 Aug 2009 06:00:00 +0200

The village of Andavadoaka lies on Madagascar's south-west coast. The 1,500 Vezo tribes-people who live there are almost entirely dependent on the sea for their livelihood.
Recent estimates show that fishing accounts for 90% of the village's economy.
Each morning almost the entire male population take to the sea in traditional Vezo boats, known as pirogues.

----------------------------------------------------------------

Vesnice Andavadoka leží na jihozápadním pobřeží Madagaskaru. Živobytí 1500 lidí kmene Vezo, kteří tam žijí, je zcela závislé na moři.
Nedávné odhady ukazují, že rybolov tvoří 90% hospodářství této vesnice.
Každé ráno se téměř celá mužská populace vydá na moře v tradičních loďkách lidu Vezo, známých jako pirogy.

Eighteen-year-old Michel Strongoff [wearing a red cap] and his friend Noary, who is seventeen, are shark fishermen. Strongoff left school when he was sixteen and turned to fishing as it was the only way he could see to make money.
Each day they sail around 15km offshore in his brother's boat, Jamelia.
"We fish every day except Sundays and religious festivals," says Strongoff.

--------------------------------------------------------

Osumnáctiletý Michel Strongoff(v červené čepici) a jeho 17letý kamarád Noary jsou lovci žraloků.
Strongoff odešel ze školy když mu bylo šestnáct a dal se na rybolov, v kterém viděl jedinou cestu jak vydělat peníze.
Každý den se plaví zhruba 15 kilometrů od pobřeží v loďi- Jamelia, která patří jeho bratrovi.
"Rybaříme každý den kromě neděl a náboženských svátků," říká Strongoff.

The Vezo have a close relationship with the sea and they are excellent sailors.
"Every Vezo knows how to sail but when there are storms we are all afraid," says Strongoff.
"We're also afraid of sharks. The land is our home, but the sea is the shark's home. If God wants you to die, then the shark will get you.
"But maybe the sharks are scared of us too!" he says, laughing.

----------------------------------------------------------------

Vezo mají velmi blízký vztah k moři a jsou skvělými námořníky.
"Každý Vezo ví jak se plavit, ale když je bouře, všichni se bojíme," říká Strongoff.
"Také máme všichni strach ze žraloků. Země je naším domovem, ale moře patří žralokům. Pokud bůh chce, aby jsi zemřel, potom tě žralok dostane."
"Ale možná, že se nás žraloci také boji," říká a směje se.

The shark nets are left in the water for up to three months but Noary and Strongoff check them every day.
"We decide where to leave the nets by dropping 100m long weighted line over the side."
"If it makes a sharp sound on the bottom then it's rock. What we want is a place where the weight makes a soft sound which means a sandy bottom.
"That's the best place for sharks."

------------------------------------------------

Žraločí sítě zůstávají ve vodě až tři měsíce, ale Noary a Strongoff je kontrolují každý den.
"Kde necháme sítě se rozhodneme tak, že přes bok spustíme 100 metrů dlouhý a těžší okraj sítě."
"Pokud slyšíme ostrý zvuk na dně, pak je to skála. Co chceme je místo, kde ta váha vydává měkký zvuk, který znamená písčité dno."
"To je to nejlepší místo pro žraloky."

They have caught a juvenile hammerhead shark.
"Most of the sharks we catch are small," says Noary, "but sometimes we catch a big one, maybe 2.5m long."
They don't just catch sharks however. Other fish and even turtles get caught in the net.
"The Vezo see turtle meat as a gift from the Gods," says marine biologist Volanirina Ramahery, who works in Andavadoaka. "Although turtle fishing is illegal here it is difficult to stop because you can't change people's attitudes."
-----------------------------------------------
Chytili mladého žraloka kladivouna.
"Většina žraloků, které chytíme jsou malí," říká Noary, "ale někdy chytíme velkého, možná dva a půl metru dlouhého."
Přesto neloví pouze žraloky. Do sítě se chytí i jiné ryby a dokonce i želvy.
"Vezo považují želví maso za dar od bohů," říká mořský biolog Volanirina Ramahery, který

pracuje v Andavadoaka. "Ačkoliv je tady lov želv ilegální, je těžké ho zastavit, protože nemůžete změnit lidské přístupy."

Back on dry land the shark meat is salted and hung out to dry in the sun.
"We can sell it at US$1 per two kilos," says Strongoff.
"Some of it we keep ourselves, but I really don't like eating it because it smells so horrible."
----------------------------------------------------------

Zpátky na suché zemi je žraločí maso nasoleno a vyvěšeno na slunci.
"Můžeme ho prodat dvě kila za 1 US dolar," říká Strongoff.
"Něco si ponecháme pro sebe, ale já ho vážně jím nerad, protože to tak příšerně smrdí."

The real money from shark fishing is made from the fins, which are sold to the Asian market.
A kilogram of the highest grade of shark fin can be sold for as much as US$100.
"Sometimes we can make US$100 dollars in a week," says Strongoff, "but the man who owns the shark net takes a third of the money. The rest is split between

the five crew members."
The average daily wage in Madagascar is less than a dollar a day.

-----------------------------------------------------

Skutečné peníze z rybolovu žraloků jsou v ploutvích, které se prodávají na asijský trh.
Kilogram žraločí ploutve největší kvality se dá prodat až za 100 US dolarů.
"Někdy vyděláme 100 US dolarů za týden," říká Strongoff, "ale ten kdo vlastní síť bere třetinu z těchto peněz. Zbytek je rozdělen mezi pět členů posádky."
Průměrná denní mzda na Madagaskaru je méně než dolar na den.

Because the sea is so important to the Vezo, many start sailing early. "I started fishing when I was sixteen," says Strongoff.
"But some 10-year-old boys are already working on fishing boats. Before that we get given little model pirogues which are made in the village. It helps children learn about sailing."

------------------------------------------------------

Protože moře je pro Vezo tak důležité, mnoho z nich začne plachtit brzy. " Já začal rybařit v šestnácti," říká Strongoff.
"Ale někteří 10letí chlapci už pracují na svých rybářských loďkách. Ještě předtím dostaneme modely pirog, které se vyrábí ve vesnici. Pomáhá to dětem naučit se o plachtění.

Andavadoaka is 200km from the nearest big town, meaning that spares are virtually impossible to find. Instead Strongoff makes running repairs to the nets.
"Shark fishing isn't a good job because I can't save any money. I don't want to do this forever, I want to find another job so I can improve my life."
"The best would be to find a job on the land, but until then the sea is always here."

-----------------------------------------------

Andavadoaka je 200 kilometrů od nejbližšího velkého města, což znamená, že je téměř nemožné najít práci. Namísto toho je Strongoff aktivní v opravování sítí.
"Lov žraloků není dobrá práce, protože tak nemůžu našetřit žádné peníze. Nechci to dělat napořád. Chci si najít jinou práci, abych mohl zlepšit svůj život."
"Nejlepší by bylo najít si práci na souši, ale do té doby je tady pro mě stále moře."

Andavadoaka's marine resource is under threat from factors like climate change and over-fishing.
The village operates protected areas to allow fish stocks to replenish but commercial trawlers often ignore these restrictions. This is a major concern for the community because, as Strongoff puts it, "the sea is the most important thing in the world for the Vezo. For most of us, it's our only source of income."

-----------------------------------------------------

Mořské přírodní zdroje vesnice Andavadoaka jsou nyní v ohrožení faktorů změn klimatu a nadmíry rybolovu.
Vesnice řídí chráněné oblasti, aby tak umožnili znovuobnovení ryb, ale komerční traulery(*velké lodě s vlečnou sítí) tato omezení často ignorují. A tento problém zůstává hlavní obavou pro místní komunitu. Jak říká Strongoff, "Moře je pro Vezo ta nejdůležitější věc na světě. Pro většinu z nás je to jediný zdroj příjmu."

Protests at sudan woman´s trial / Protesty za souzenou Sudánku

Wed, 05 Aug 2009 06:00:00 +0200

Police have fired tear gas at supporters of a Sudanese woman charged with wearing "indecent clothing", shortly after her trial was postponed.
Translated from BBC NEWS Africa

-------------------------------------------------------

Policie střílela slzným plynem na zastánce sudánské ženy obviněné z "neslušného oblékání", krátce poté byl soud odložen.
Přeloženo z BBC NEWS Africa

Lubna Ahmed Hussein says she was arrested for wearing trousers.
She has adopted a defiant attitude, urging authorities to try her although she faces up to 40 lashes in public.
Earlier, she told the BBC she was not afraid, saying: "Flogging is not pain, flogging is an insult to humans, women and religions."
Ms Hussein has resigned from a UN job that would have given her immunity to take on the case - indicating she wants it to become a test case for women's rights in Sudan.
"If the court's decision is that I be flogged, I want this flogging in public," she told the BBC's Today programme.
But Ms Hussein's trial in the capital, Khartoum, was delayed for a month after the judge said he needed to verify if she was immune from prosecution because of her former position at the UN.
After her hearing was adjourned, Ms Hussein said the authorities wanted to delay her trial until the fuss around it went away.
Scores of women protested outside the court, some holding up banners saying "No return to the dark ages".
Then the riot police drove them away, reports the BBC's James Copnall in Sudan.
First they marched up the road, banging their batons against their plastic shields, and later they fired tear gas and charged the protesters.

'My message':
Ms Hussein was arrested in a restaurant in the capital with other women earlier this month for wearing clothing deemed "indecent" under Khartoum's Sharia law.
She said 10 of the women arrested with her, including non-Muslims, each received 10 lashes and a fine.
"Before police caught me, there are maybe 20,000 girls and women getting flogged for dress reasons," she said.
If this could happen in a restaurant in Khartoum, imagine what the situation must be for women in Darfur, Ms Hussein said.
"This is my message."
Under a 2005 peace deal between the mainly Muslim north and the largely Christian and animist south, Sharia law is not supposed to be applied to non-Muslims living in the capital.
Our correspondent says it is not that unusual to see women - both Muslim and non-Muslim - wearing trousers in the city.
Ms Hussein says she has done nothing wrong under Sharia law, but could fall foul of a paragraph in Sudanese criminal law which forbids indecent clothing.
----------------------------------------------------------------------------------

Lubna Ahmed Hussein říká, že byla zatčena za nošení kalhot.
Zaujmula vzpurný postoj, vybízející úřady k tomu, aby ji soudili, i když čelí 40 ranám bičem na veřejnosti.
Dříve řekla pro BBC, že se nebojí, "Bičování není bolest, je to urážka lidem, ženám a náboženstvím."
Paní Hussein se vzdala práce pro OSN, která by jí v tomto případě zaručovala imunitu. Poukazuje tak na to, že chce, aby se tento případ stal precedenčním pro ženská práva v Sudánu.
"Pokud soud rozhodne, abych byla bičována, chci být bičována na veřejnosti," prohlásila pro BBC.
Ale soud paní Hussein, v hlavním městě Chartúm, byl o měsíc odložen, když soudce řekl, že potřebuje ověřit zda žena nemá vůči stíhání imunitu kvůli své dřívější pozici v OSN.
Poté co bylo slyšení odloženo, paní Hussein řekla, že úřady chtěly soud odložit dokud neopadne ten poprask kolem.
Nespočet žen protestovalo před budovou soudu, některé držíce transparenty se slovy "Žádný návrat k rannému středověku"
Potom pořádková policie protestující odvezla, hlásí James copnall pro BBC v Sudánu.
Nejprve vpochodovali na silnici, bouchajíce svými obušky do plastových štítů, později stříleli slzným plynem a obvinili protestující.

´Můj vzkaz´
Paní Hussein byla dříve zatčena v restauraci v hlavním městě spolu s dalšími ženami za nošení oblečení, považovaném v chartúmském právu Sharia za neslušné.
Řekla, že 10 žen, zatknutých spolu s ní, včetně nemuslimek dostalo 10 ran bičem a pokutu.
"Předtím než mě policie chytila, bylo asi 20000 dívek a žen bičováno kvůli oblečení," řekla.
"Pokud se tohle může dít v v restauraci v Chartúmu, představte si jaká musí být situace pro ženy v Darfuru," řekla paní Hussein.
"Toto je můj vzkaz."
Podle mírové dohody z roku 2005 mezi především muslimským severem a značně křesťanským a animistickým jihem, právo Sharia nemá být uplatňováno vůči nemuslimům, žijícím v hlavním městě.
Náš korespondent říká, že není neobvyklé vidět ženy ať už muslimky či nemuslimky v tomto městě nosit kalhoty.
Paní Hussein říká, že podle práva Sharia neudělala nic špatného, ale mohla by se dostat do konfliktu s odstavcem v sudánském trestním právu, které zakazujeneslušné oblékání.

Outcry over disowned raped girl / Pobouření nad zavrhnutou znásilněnou dívkou

Wed, 29 Jul 2009 06:00:00 +0200

Offers of help are pouring in for an eight-year-old Liberian girl disowned by her own family in Phoenix, Arizona, after being raped by four boys.

--------------------

Nabídky pomoci pro 8-letou liberijsou dívku žijící ve Phoenixu v Arizoně, zavrhnutou její vlastní rodinou, se hrnou jedna za druhou, poté co byla znásilněna čtyřmi chlapci.

The girl is under the care of the Arizona Child Protective Service (CPS) because her parents said she had shamed them, and they did not want her back.
Phoenix police said calls had come in from all over the US offering money, or even to adopt the young girl.
The boys, Liberian immigrants aged nine to 14, have been charged with rape.
The case has sparked outrage across the US and even drawn condemnation from Liberian President Ellen Johnson-Sirleaf, an outspoken anti-rape campaigner.
"I think that family is wrong. They should help that child who has been traumatised," Mrs Johnson-Sirleaf told CNN.
"They too need serious counselling because clearly they are doing something, something that is no longer acceptable in our society here," she added.

Brutal attack
Media reports said the girl was lured into a shed on 16 July with promises of chewing gum by the four young boys.
There, they held her down and took turns assaulting her for 10 to 15 minutes, before her screams alerted officers nearby.
The oldest suspect, a 14-year-old boy, will be tried as an adult on charges of kidnapping and sexual assault, police said on Friday. He is being held in police custody until trial.
The other three - aged 9, 10, and 13 - are charged as juveniles with sexual assault and kidnapping.
But the police said no charges will be filed against the parents.
"They didn't abandon the child," Phoenix police sergeant Andy Hill told AFP news agency. "They committed no crime. They just didn't support the child, which led to CPS coming over there."
Sgt Hill said people from eight or nine US states had called wanting to adopt the girl or donate money.

Related link:

Insanely high rate of rape in South Africa
----------------------------------------------------------------

Dívka je teď v péči arizonského úřadu pro ochranu dítěte(CPS), protože její rodiče řekli, že je zahanbila a že ji nechtějí zpět.

Phoenixská policie se vyjádřila, že lidé napříč celými USA telefonují a nabízejí peníze nebo dokonce adopci této malé dívky.

Oni chlapci, liberijští imigranti ve věku 9 až 14 let byli obviněni ze znásilnění.

Tento případ vyvolal pobouření v celých USA a dokonce si zasloužil odsouzení od liberijské prezidentky Ellen Johnson-Sirleaf, otevřené bojovnici proti zločinu znásilnění.

"Myslím si, že tato rodina se chová špatně. Měli by pomoci dítěti, které bylo traumatizováno," uvedla Johnson-Sirleaf pro CNN.

"A oni potřebují také vážné poradenství, protože očividně dělají něco, co v naší společnosti už nadále není akceptováno," dodala.

Brutální napadení

Média podávají zprávu o tom, že dívka byla 16. července čtyřmi chlapci vlákana do kůlny na žvýkačku.

Tam ji podrželi u země a vystřídali se na ní. Útok trval 10 až 15 minut než její výkřiky zalarmovaly nedaleké strážníky.

Podle vyjádření policie, nejstarší podezřelý, 14letý chlapec bude souzený jako dospělý z obvinění únosu a sexuálního útoku a ve vazbě bude držen až do soudu.

Ostatní tři chlapci ve věku 9, 10 a 13 let budou obvinění z únosu a sexuálního útoku jako nezletilí.

Policie rovněž uvedla, že nebudou vznesena žádná obvinění vůči rodičům.

"Oni to dítě neopustili," uvedl seržant Andy Hill z phoenixské policie pro zpravodajskou agenturu AFP. "Nespáchali žádný zločin. Jenom své dítě nepodpořili, což tady přivedlo úřad pro ochranu dítěte.

Seržant Hill řekl, že telefonovali lidé z 8 nebo 9 amerických států, kteří chtěli přispět peníze nebo dívku adoptovat.

Související odkaz:

Šíleně vysoká míra znásilnění v Jihoafrické republice

Sparks of inspiration/ Jiskry inspirace

Mon, 27 Jul 2009 06:00:00 +0200

Africa, it doesn´t have to mean only wars, hunger and injustice. For me it has always been about culture, people, music and pure way of life.

--------------

Afrika - to nejsou jen války, hlad a nespravedlnost. Pro mě to vždy bylo o kultuře, lidech, hudbě a čistém způsobu života.

Child drawings of Darfur / Kresby dětí z Darfuru

Fri, 24 Jul 2009 06:00:00 +0200

The International Criminal Court is accepting supporting evidence of children's drawings of the alleged crimes committed in Darfur.

----------------------------------------------------------

Mezinárodní trestní tribunál přijímá jako doplňující důkazný materiál dětské kresby domnělých zločinů, zpáchaných v Darfuru.

This sketch by Abdul Maggit depicts a typical scene of destruction.

Tato skica od Abdula Maggita popisuje typicku scénu destrukce.

Rights group Waging Peace collected the drawings from refugees in Chad. Abduljabbar's picture shows someone being thrown into a fire and a soldier who appears to be cutting off a man's head.

Humanitární organizace Waging Peace posbírala tyto kresby v uprchlickém táboře v Chadu. Abduljabbarův obrázek ukazuje někoho, jak je vhozen do ohně a vojáka, který jinému muži zřejmě odsekává hlavu.

Mohammed's drawing shows Janjaweed militia in two pick-up trucks using machine guns on civilians. He also shows a tank. The Sudanese government has always denied using heavy artillery in Darfur.
Mohammadovy kresby ukazují milice Janjaweed ve dvou vozidlech pick-up jak používají automatické zbraně na civilisty. Také nakreslil tank. Sudánská vláda vždy odmítala používání těžkých děl v Darfuru.

This picture by Mohamat shows another village attack. Next to each civilian who has been shot is the word "Morts", which means dead people in French.
Tento obrázek od Mohamata ukazuje další útok na vesnici. Vedle každého civilisty, který byl zastřelen, je slovo "MORTS", což ve Francouzštině znamená mrtví lidé.

Adam, 15, shows shot civilians' bodies being tossed into the river. On the back of the drawing, he wrote: "Look at these pictures carefully, and you will see what happened in Darfur. Thank you."
15-letý Adam ukazuje jak jsou těla zastřelených civilistů házeny do řeky. Z druhé strany kresby napsal : "Podívejte se na tyto obrázky pečlivě a uvidíte co se stalo v Darfuru. Děkuji Vám.

Ismael, also 15, drew a Sudanese helicopter bombing his village, torching houses and killing civilians and a donkey. He said the armed men on horseback were Janjaweed.
Ismael, také 15-letý, nakreslil sudánskou helikoptéru bombardující jeho vesnici, zapalování domů, zabíjení civilistů a osla. Řekl, že ti ozbrojení muži na koních byli Janjaweed.

Bakhid was eight years old when he saw his village being attacked and burned by Janjaweed forces on horse back and Sudanese forces in vehicles and tanks.
Bakhidovi bylo 8, když viděl útok na svou vesnici a také její vypálení vojenskými složkami Janjaweed na koních a sudánskými vojenskými silami ve vozidlech a tancích.

One young artist named Aisha said: "It is very kind to send us food, but this is Africa and we are used to being hungry. What I ask is that you please take the guns away from the people who are killing us."
Jeden mladý umělec - zvaný Asha řekl: "Je to od vás velmi laskavé, že nám zasíláte jídlo, ale toto je Afrika a na hlad jsme tady zvyklí. O co vás žádám je aby jste odejmuli zbraně těm lidem, kteří nás zabíjejí."

Confessions of a Sudanese deserter: (M - moderator, D - Deserter)
D: "They ordered us to burn the villages. Any survivors who came out with weapons had to be chased and killed."
M: "Were any special orders given to you about what to do with women and children - people who weren´t armed, people who were offering no resistance?"
D: "They said they are the ones who are helping the rebels. You have to kill everybody. We were ordered to kill all the women and rape all the girls of 14, 13 and under."
M: "What about babies? What were you told about them?"
D: "Even the children. If they were let behind in the huts, we had to kill them."
M: " Did you take part in the burning and killing as were your orders?"
D: "I didn´t kill anybody. I did shoot towards the people but I meant not to kill anybody."
M: "Do you think that president Al-Bashir deserves to be prosecuted?
D: "He´s the first person responsible for genocide. The responsibility is down to him."

Related links:

What is really happening in Darfur?

African leaders have decided not ICC

--------------------------------------------------------------------------------------

Doznání dezertéra ze sudánské armády: (M- moderátor, D- dezertér)
D: "Přikázali nám vypálit vesnice. Kdokoliv přežil a vyšel ven se zbraní musel být pronásledován a zabit."
M: "Byly vám dány nějaké konkrétní rozkazy říkající jak naložit se ženami a dětmi - lidmi, kteří nebyli ozbrojení, lidmi kteří nekladli žádný odpor?"
D: "Řekli, že jsou to oni, kdo pomáhá povstalcům. Musíte zabít všechny. Bylo nám přikázáno zabít všechny ženy a znásilnit všechny dívky ve věku 14, 13 i méně."
M: "A co ty nejmenší děti? Co vám k nim bylo řečeno?"
D: "Dokonce i děti. Pokud zůstali v chatrčích, museli jsme je zabít."
M: "Účastnil jste se tohoto vypalování a zabíjení podle rozkazů?"
D: "Nikoho jsem nezabil. Střílel jsem směrem k lidem, ale neměl jsem v úmyslu někoho zabít."
M: "Myslíte si, že prezident Al-Bashir si zaslouží být trestně stíhán?"
D: "Je tím hlavním člověkem zodpovědným za genocidu. Ta zodpovědnost leží na něm."

Související články:

Co se opravdu děje v Darfuru?

Afričtí vúdci se rozhodli nespolupracovat s mezinárodním trestním tribunálem

Paranoia 2/2

Wed, 22 Jul 2009 06:00:00 +0200

"Tady je na vás odevšad vidět. Musíte změnit svůj život"

Reiner Maria Rilke

Trest za Davidův útěk byl příliš přísný. Přesunuli ho na izolaci do prvního patra. Měl tam pobývat deset dní v malém pokoji se stolem, postelí, zamřížovaným oknem umístěným neprakticky vysoko a bílými stěnami, ani byste nevěřili jak moc bílými. Říkali, že monotónní bílá barva zvýší schopnost koncentrovat se ve svých myšlenkách. A možná si tak v hlavě leccos utřídí. Součástí trestu byl také zákaz jakékoliv společnosti. Dokonce i jídlo mu nosili na pokoj ( ve skutečnosti to byla cela). Dvakráte se objevila doktorka Mlčochová a nabídla mu ukončení trestu, pokud na večerní skupině promluví o útěcích, které nikdy nic nevyřeší. Odmítl.
První dva dny na novém byly příliš dlouhé. Ztrácel zbytky perspektivy. Snažil se ve svém slabém srdci najít něco, cokoliv, co by ho mohlo zachránit. Stále častěji se mu před oči vracela tvář jeho otce - člověka, kterého tolik miloval a zároveň nenáviděl. Tolik ho toužil uvidět, dotknout se jeho vousů a ucítit jeho vůni jako kdysi před lety. Udělal by to. Znovu by popřel tu hořkost, tu bolest, jen kdyby ho mohl vidět.
´Proč tak dlouho nepřijíždí? Proč?´
´On mi neodpustí, nikdy!´, kroutil hlavou a v nerovném boji se snažil najít rovnováhu s touto myšlenkou. Teď by mu i zavolal. Udělal by to, ale 10-denní trest mu to neumožňoval.
Hned první den Davidova trestu se ale přece stalo něco zvláštního. Někdo si jej všiml. Někoho zajímal. Pod okno místnosti přišel Arnošt Sakura, ten kluk od Scottyho s rozevlátými vlasy. Nebylo snadné Davida vyhledat a mladý horolezec byl překvapený, když jej našel osamělého v uzamčené místnosti za příliš vysoko umístěným oknem, které mu znemožňovalo se na chlapce alespoň podívat.
Arnošt se nejprve vyptával jen na to, co se v jeho životě vlastně přihodilo, proč je tady a jak mu pomáhají se léčit. Vracel se tam několikrát za den a snažil se pochopit bolest jíž nerozuměl. Přicházel i v noci kdy se hvězdy třpytily vysoko nad krajinou a v sedě opřený o drsnou zeď naslouchal tichým slovům, které jasně rezonovaly v prázdných stěnách místnosti. Jejich dlouhé hovory se brzy začaly stáčet k ledasčemu. Kdyby je někdo slyšel, mohl by si myslet, že jsou povrchní a snad i hloupé. Ale jejich krátké věty bez jakýchkoliv vysvětlivek dávaly smysl. Byly upřímné, intuitivní a až krutě pravdivé.
Kopretina v Arnoštovi nehledal spojence a nedělal si ani ty nejmenší iluze o přátelství, i když ho jeho zájem nejdříve trochu překvapil. Stejně bylo fajn pro změnu mluvit k někomu kdo naslouchá a k někomu, kdo je zdravý.
Třetího dne ráno, když se probudil, vstal, promnul si oči, protáhnul se a sedl si na židli, vychutnávajíce si ten krátký stav ranní nezkalené mysli. A naráz zřetelně cítil jak za ním někdo stojí. Už zase se začal třást. Tohle nebylo poprvé.
´Bojuj se svou fantazií, popři svůj přelud.´, to mu neustále opakovali. Zcela zřetelně cítil jak za ním někdo přešlapuje.
´Jak mohu popřít to funění, tu kapající vodu?´
´Jak?´ křičel tiše do svého nitra. Tak moc se bál. Třásl se, vzlykal, tisknul k sobě pěsti a první slzy zkropily jeho tvář. Tedy první toho dne. Ten někdo, kdo by tam neměl být, tam stále jen tiše stál. Jasně slyšel jak z něj na zem kape voda.
David moc dobře věděl, kdo stojí za židlí, ale..
´Můj bratr je mrtvý…Je mrtvý!!´
Nebylo kam utéct. David si ještě nikdy v životě nepřipadal tak bezmocný. A pak naráz cítil to funění přímo na svém krku. Nemohl dýchat a jeho slzy už nebyly k zastavení. Zbývalo mu udělat jedinou možnou věc.
Prudce se otočil, pravou rukou si stínil oči, aby náhodou neviděl víc než kolik by vidět chtěl. Na to, co uviděl, už nejspíš do smrti nezapomene. Uviděl 2 nohy. Poznal lýtka i kotníky. Patřily jeho bratrovi. Měli nepřirozeně bledou až zelenavou barvu a stále z nich kapala voda. Vyrazilo mu to dech. Byl v šoku. Odsunul se na židli s takovou rychlostí, že přepadl. Neměl sílu vstát. Svíjel se a plakal jako malé dítě, snažíc se zapudit ten děsivý obraz. Na čele se mu objevily miniaturní kapičky studeného potu.
"Nejsi skutečný", zakřičel z plných plic. Rozběhl se ke dveřím stále si rukou chránící oči a začal do nich se vší silou bušit.
" Nejsi skutečný", zařval z těch nejniternějších útrob u konce svých hlasových možností. Uslyšel to kapaní vody přímo za sebou. Jedna kapka, druhá..A tehdy omdlel..

Ležel na břehu jezera s nohama neurčitě plácajícími ve vodě a pod holými zády cítil jemný štěrk. Rychle se zatahovalo, začal se zvedat silný vítr a spousta lidí se měla k odchodu. Avšak on byl rád za to ochlazení po několikadenních tropických vedrech.
Na pravé ruce mu přistála vážka. Obdivoval její nazelenalá, třpytící se křídla. Vypadaly stejně dokonale jako sněhová vločka. Každou chvíli jimi zamávala jakoby se měla k odletu.
Byl to jeden z těch dní od kterých nečekal vůbec nic a přece mu toho nabídl hodně. Nevěděl proč. Nevěděl kde se v něm bere ta radost. Nedokázal to pojmenovat. Někdy stačilo být jen venku s čistou hlavou a jakoby si na něco dávného vzpomínal.
Pozoroval svého bratra jak sedí na okraji dřevěného mola a hází kamínky do vody. Petrovi bylo teprve 12 let, ale David měl někdy pocit, že kým je jeho bratr už teď, tak tím on možná nebude nikdy. Miloval ho víc než kohokoliv na světě. Petr se naopak snažil být jako jeho bratr. David si dokonce všiml, že bráška přebírá jeho charakteristická gesta a způsoby vyjadřování. Někdy si před svým o pět let mladším bráškou připadal tak malý, ale spolu byli silní.
Doma mu často říkali - Španěl. Měl takové rysy - černé vlasy, tmavě hnědé oči a snědou pleť. Jeden by řekl, že ti dva nemůžou být bratři.
Teprve nedávno se z jejich "hispánského" rodinného benjamínka vyloupl kluk jak se patří. Nejedna dívka u jezera se otočila za štíhlým chlapcem s rozjasněnou tváří a pronikavýma očima.
Španěl byl veselá kopa. Nikdo ho nedokázal rozesmát tak jak on. Dřív mluvil než myslel, přesně naopak než se říkalo. Ale jeho myšlenky byly čisté jako tabula rasa. A David si slíbil, že pohlídá, aby po tomto listu nikdo neškrkal.
Vítr byl stále silnější. Očima se vrátil zpět k molu, ale jeho bratr nikde. Pohledem běžel dál po pláži, když tu mu ze zadu na hlavu přistála ledová sprcha z dlaní rozesmátého Petra a stékala mu výsměšně dolů po tvářích.
"Jen počkej Španěli, až tě chytnu - pocestuješ zpátky do Andalusie . A Flamengo ti při tom teda hrát nebudu", s předstíraným rozzuřením vyskočil a dal se do pronásledování. Petr párkrát prokličkoval kolem plodících třešní a pak to stočil k pláži.
"Kdo doplave jako druhý k bójce, dnes uklízí v kuchyni", vykřikl mladší bratr když už byl jednou nohou ve vodě.
"Když si pospíšíš, nechám tě zase vyhrát", doplnil s tváří rozesmátou od ucha k uchu.
"Moc dobře víš bratříčku, že jsi ani jednou nebyl rychlejší", odpověděl David, načež oba chlapci skočili do vody téměř současně.
Pár lidí, kteří vytrvali i přes měnící se počasí, se zaujetím sledovalo ten nerovný zápas ve zvedajících se vlnách. Téměř v poloviční vzdálenosti k 200 metrů vzdálené rudé bójce se David dostal do vedení a rychle zvětšoval svůj náskok.
´Tentokráte mi to trvalo nějak dlouho - buď to ztrácím sílu a nebo se jí Petrovi dostává víc a víc´, pomyslel si. Uvědomujíc si oči pozorovatelů, ve své hrdosti ještě zvýšil rychlost svých temp. V posledních několika tempech pevně bojoval se silným protivětrem a okamžik na to se už dotýkal bójky a otočil se s vítězným úšklebkem ve tváři.
Nikde ho neviděl, ať se díval sebevíc. Začínal mít docela strach.
´Jestli to zase není jeden z těch jeho vtípků?´ A pak uviděl ty lidi na břehu jak naléhavě mávají a ukazují zpět do vody. Něco volali, ale přes silný vítr nemohl nic zaslechnout. Srdce se mu rozbušilo jako závodnímu koni a oči mu zeskelněly z vteřiny na vteřinu. Ve směru kam lidé ukazovali, spatřil na hřbetu vlny pravou ruku svého bratra - tu s černým prstenem, který mu věnoval. Okamžitě vyrazil tím směrem. Naráz se všechny tempa zdály ne dost rychlá. Petrova dlaň mu zmizela ve vodě přímo před očima. Briskně se potopil na jistotu s rukama do předu, aby ho vytáhl. Ale vjel do prázdna. Ani se nenadechl a potopil se hloub. Otevřel oči ale voda byla zkalená. Když se zase vynořil na hladinu, zavolal - "Pomóc", ale to už viděl jak se k němu blíží dva plavci. Všichni tři systematicky prohledávali vodu kolem sebe. Davidovy slzy se mísily s jezerní vodou, když se potápěl až 8 metrů pod hladinu do chladivé temnoty. Plynula minuta za minutou. Hladově šmátral do všech stran a ve svém srdci křičel - "Petře.."
Pak jen vnímal jak se mu zpomaluje tlukot srdce. Všechno se teď zdálo tak klidné. Nic nechtěl, nic nepotřeboval. Chtělo se mu dýchat, ale nepřišlo mu to na tolik důležité, aby se vynořil nad hladinu. Bylo jednodušší jen se tak nechat vznášet mezi všemi těmi třpytícími se částečkami. A pak se přeci jenom přiměl k lehkým pohybům rukou, aby se dostal zpět na hladinu. Měl totiž matné tušení, že něco chce,že něco chce zrovna teď. Jakmile vynořil hlavu nad hladinu, pevně ho popadly čísi ruce a pak už..
…"Petře!", němě volal ve svých chladivých myšlenkách…
…a pak jen to beztvaré šero a zvuky sirén ambulančního vozu…

Z výpovědi Anny Sakurové://
"…můj syn umí šplhat po skalách, umí citovat Fridricha Nietzeho. Vlastně toho umí docela hodně a většinou ať už se pustí do čehokoliv, se mu rychle zadaří. A přece je tu něco co mu dělá problémy - jedna prachobyčejná věc, v které se ztrácí, a to je zpěv. Arnošt vůbec neumí zpívat.."

Když přišel k sobě, už zase byl v koutě té nevlídné místnosti. Připadal si tak slabý.
´Už brzy přijde konec. Už brzy dosáhnu rozhřešení..´, cítil to docela jasně.
Začal si tiše zpívat Kometu od Nohavici:

Spatřil jsem kometu, oblohou letěla,
chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela,
zmizela jako laň u lesa v remízku,
v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků.

Penízky ukryl jsem do hlíny pod dubem,
až příště přiletí, my už tu nebudem,
my už tu nebudem, ach, pýcho marnivá,
spatřil jsem kometu, chtěl jsem jí zazpívat.

..tu uslyšel z druhé strany zdi hlasitější a zvučný hlas Arnošta:

O vodě, o trávě, o lese,
o smrti, se kterou smířit nejde se,
o lásce, o zradě, o světě
a o všech lidech, co kdy žili na téhle planetě.

Píseň dozněla a následovalo několikavteřinové ticho.
"Přemýšlel jsem Davide. V našich životech je něco společného. Oba jsme se dostali do mrtvého bodu a měli bychom se pohnout dokud to jde.", promluvil Arnošt tak zamyšleně jako málokdy.
"Možná, že nikdy jsem neviděl někoho tak svobodného jak jsi ty Arnošte. Nerozumím tomu tvému mrtvému bodu.", odpověď zazněla sarkasticky a ostřeji než David zamýšlel.
"Ano, já po většinou byl svobodný. A právě teď cítím, že abych si svou svobodu udržel, musím udělat něco, co se nedělá. Chci odejít někam hodně daleko a vidět jiné věci, abych se mohl vrátit svobodný", řekl pevným hlasem horolezec.
"Jen vejdi do mé cely příteli. Zůstaň jak dlouho budeš chtít. A až budeš odcházet, věř mi - budeš svobodný", řekl tiše a bolestně mladý pacient.
"Nerozumíš mi Davide. Nabízím ti útěk. Tady ti očividně nepomáhají. Věřím, že se můžeš uzdravit. Pomůžu ti." a s těmi slovy položil na mříž v okně malou rozkládací pilku na železo.

Toho večera asi pět minut před půlnocí stáli na kraji kroměřížského vlakového nádraží dva kluci s batohy na zádech. Moc toho neměli. Měli jen slova a čisté hlavy - ten jeden od bolesti a ten druhý, těžko říct.
Arnošt věděl, že každou středu v tento čas z druhé koleje odjíždí nákladní vlak někam do východní Evropy. Našli pouze tři vagóny, které nebyly zablombovány, jak kážou předpisy při cestách do zahraničí. A z nich vybrali třetí odzadu, tedy co nejdál od osvětlené kabinky strojvedoucího. Chtělo to docela sílu vytáhnout záklapnou pojistku ze starých rezavých vrat. Vysunout trochu posuvná vrata už bylo jednoduché.
Vagón byl z půlky zaplněný dřevěnými krabicemi a nalakovanými deskami. Část desek přeskládali z obou stran vrat a jistili je tak před otevřením. Natáhli si vedle sebe spacáky, pod hlavy si daly batohy a krátce na to se vlak rozjel.
Toho večera moc nenamluvili, ale David po dlouhé době viděl perspektivu. Byl teď rád, že se rozhodl pro pilku na železo. Cítil vděčnost a někde hluboko v sobě měl schovaný náznak radosti. Jak málo mu teď stačilo.
Stereotypní zvuk vagónů narážejících na koleje a půlměsíc prosvítající dírou ve vlaku přinášel předzvěst blížícího se dobrodružství. Kolébavý rytmus je oba brzy zanesl do světa, kde minulost, budoucnost a přítomnost zaujímají stejné postavení. Byl to dlouhý den.

Následujícího odpoledne Sunny seděla na schodcích před ředitelstvím oddělení a v duchu počítala auta na parkovišti. V autech se docela vyznala. Dokázala rozpoznat většinu značek, ale i tak stále nemohla porozumět tomu proč je vlastně každé auto jiné.
Na parkoviště přijela červená Octavia. Z ní vystoupil starší muž a rychlým krokem mířil po schůdcích k ředitelství. Sunny se jeho oči zdály velmi povědomé. Tu hlubokou jasnou zeleň, v níž se zrcadlí více otázek než odpovědí, viděla u Davida Kopretiny.
"Jedeš si pro Davida?", zeptala se soucitným hlasem, který ale zazněl nepřirozeně vysoko a poodhalil tak její handicap. Pan Kopretina se překvapeně zastavil. Než stihl cokoliv říct, Sun se postavila a intenzivně jej objala - "David tady už není. Byl moc smutný. Má tě rád."
Průhledné dveře z pevného skla se prudce otevřely a objevila se v nich doktorka Mlčochová.
"Sandro, prosím tě neobtěžuj pána", přerušila jejich objetí.
"Jsem ráda, že Vás vidím pane Kopretina. Od rána se Vám snažíme dovolat. David včera večer utekl. Pomohl mu někdo zvenčí. Nemůžeme vyloučit ani únos", vyhrkla na něj doktorka nezúčastněným hlasem, jakoby to bylo na denním pořádku.
"Jak to myslíte, že utekl?", zeptal se se zvednutým obočím a sám nevěděl na co se vlastně ptá. Jeho téměř dědečkovská tvář se zkřivila v nerozluštitelném výrazu. Naráz si připadal tak unavený.
Poslední dny byl dole na izolaci a dnes ráno jsme našli vysunuté mříže z okna", odpověděla prostě a jemně si olízla spodní ret.
" Mříže?..Na izolaci?!..? Copak vy nevíte jak trpí v uzavřených místnostech? Viděla jste vůbec jeho složku? Tak takhle jste ho tady léčili. Jak jste jen mohla?", jeho výraz byl teď rozhořčený, ale zároveň cítil bolest, Davidovu bolest.
Bez jediného slova odcházel po schůdcích k autu. Za sebou ještě uslyšel - "Policii jsme už uvědomili."
Podíval se na svůj odraz v okně auta. Šedých vlasů přibývalo, pod očima jemné vrásky, ale oči mu pořád sloužili dobře. Věci se teď zdály až bolestně jasné.
´Odpusť mi Davide, prosím odpusť´
´Já jsem tě neopustil. Vrať se mi.´
´Jak teď můžu najít cestu zpátky ke svému synovi?´
S chmurnými myšlenkami se sesul po okně k zrcátku.
´Já přišel pozdě. Je mi to tak líto´

Intermezzo - (červenec 2004 - srpen 2005)://

Venku začalo hustě pršet. Těžké kapky hlasitě bubnovaly na okno budovy soudu a Arnošt se očima vrátil zpět k Mgr. Klikaři - "Nejde mi o Vaše sympatie, nic od Vás nechci. Jen Vám říkám jak se to celé seběhlo, bez jakéhokoliv názoru, bez nálady"
Venku zaduněl hrom, zablýsklo se a Arnošt pokračoval:
"Ani jeden z nás netušil kam má vlak namířeno. Zastavil za dvacet hodin na severu Rumunska ve městě Cluj Napoca.
Naše malé-velké dobrodružství začalo. O tom, co následovalo bych mluvit hodně dlouho. Mohl bych o tom napsat knihu. A možná, že to jednou udělám. Ostatně ve vězení budu mít spousty času.
Vydali jsme se na pouť napříč Transylvánií. Pomáhali jsme lidem, kteří nás pak pohostili a o teplý nocleh nikdy nebyla nouze. Někdy jsme takhle na jednom místě zůstali třeba deset dní. Čas od času jsme také našli útočiště v tamních monastýrech - tedy klášterech. A těch tam pod horami bylo poměrně dost. Také nám docela pomohla velká voda, která po extrémních deštích zasáhla mnoho vesnic. Spousty lidí přišlo o své domovy, ale lidé si pomáhali.
David se uzdravoval. Viděl jsem to s každým novým dnem. Pravda, viděl jsem děsivé záchvaty při kterých mi tuhla zápěstí. Přeci jenom slovům jako schizofrenie jsem nerozuměl, ale těchto okamžiků ubývalo. Člověk nemůže být pořád smutný a David byl na dně stoky až příliš dlouho.
V polovině března jsme se seznámili s Jonelou. To jméno pro mě navždy zůstane symbolem ideálu dívčí krásy. Je to chudé a ctnostné děvče se smyslem pro prožitek. Stále vidím jak její havraní vlasy vlají ve větru.
V ten čas už jsme žili v tom opuštěném dřevěném srubu na vrcholu hory Montry. Jonela žila dole v údolí se svým dědečkem. Často za námi chodívala s rancem plným jídla a jindy bez rance jen tak s květinou ve vlasech si vyšlápla do 1200-metrového převisu. A pak jednou s námi už zůstala.
Oba jsme ji milovali celým svým srdcem a ona to věděla. Necítili jsme k sobě s Davidem žádnou rivalitu. Bylo to správné. Patřili jsme k sobě, všichni tři.
A pak se něco změnilo. Je těžké to popsat. Někdy mě slova tolik omezují. Cítili jsme kolem sebe čistotu a východ i západ slunce byl pro nás radostí. Snad za to mohla ta nadmořská výška. Nic se neopakovalo. Každá chvíle byla spontánní a měla svůj význam. Slunce tehdy prosvítalo mezi listovím stromů docela jinak. Nebylo to šílenství, jen čistá mysl.
Na vrcholku hory jsem některým věcem porozuměl. Můj život už nikdy nebude jako dřív. Tehdy jsem cítil každou vůni, slyšel sebemenší zvuk. Víte, i teď toho mám ve skutečnosti docela hodně. Mám své vzpomínky.
Stačilo nám jen dýchat tam venku pod hvězdami, milovat se mezi starodávnými kamennými náhrobky a cítit dráždivý vítr v zádech, vést ty naše éterické hovory za úplňku, sbírat byliny na čaj a pozorovat pářící se jeleny.
Někdy může být snadné podlehnout stereotypu všedního dne, cítit nudu, nevědět co tvořit. Je to o tom jak dnes ve světě žijeme. Celé dny pracujeme a pak když přijdeme domů, jsme už méně nároční - spíše chceme jen relaxovat. Tehdy se nám může zdát, že to, co se děje - život, plynutí času, že to není nic, nic velkolepého. Jenomže ono je to ve skutečnosti velmi velkolepé. Chvíle, kdy si to uvědomím jsou intenzivní a chvíle kdy podle toho žiju jsou úžasné. Kouzlo je v tom být velkolepý, i když prostředí není, i když ostatní lidé nejsou.

Ach jo…, pak dolů do údolí přišel ten osudný karneval. Všude samé lampiony a masky. Z toho dne mi všechno v hlavě nějak splývá. Pamatuju si, že jsme se dali do řeči se skupinou mladíků, kteří šli za cowboye. Taky jsme vypili nějaké to místní víno. Půjčili jsme si s Davidem jejich kolty a klobouky. Zahráli jsme tam povedenou scénku a získali si nemalé publikum.
" Jen zmáčkni kohoutek Cassady. Vyletí ptáček", popichoval mě David a vesničané se za břicho popadali. A Já ho zmáčknul. Vydal jsem při tom ze sebe zvuk, který měl co nejvěrněji napodobovat ránu, ale ten byl okamžitě umlčen ohlušujícím reálným výstřelem. I když mě ruka cukla silou zpětného nárazu, začal jsem se zběsile ohlížet, kdo to byl. A pak mi to došlo."

Státní policie Zlín - září 2005://
Seděl na starém koberci v cele předběžného zadržení a díval se z okna ven. Ze starého rádia se linula jedna píseň za druhou. Cítil mír v srdci. Vše co mělo být řečeno, bylo. Rád by teď venku dýchal čerstvý vzduch, ale věděl proč je tady a taky že tu bude tak dlouho jak jen bude muset.
Mladý policista odemknul dřevěné dveře se slovy - "Byl jste propuštěný na kauci pane Sakura." Nebyl si jistý jestli chce být propuštěn, ale byl velmi překvapený. Jeho matka za ním chodila každý den a on moc dobře věděl, že ona tolik peněz nemá.
Vrátili mu tenisky, džíny i triko. Policista čipovou kartou otevřel další zamřížované dveře a Arnošt byl volný, tedy do té doby než začne soud.
Prošel čekárnou mezi mnohými delikventy , žadateli i obětmi a pak v chodbě uviděl toho muže. Jen tam tiše stál a pozoroval ho. Věděl kdo to je. David mu o něm mnohokrát vyprávěl. Arnošt došel až k němu, podívala něj a s červenýma očima řekl - "Ani nevíte jak je mi to líto. Zabil jsem Vám syna"
Pan Kopretina se na něj jenom bezeslovně podíval, pak se podíval na zem, zvedl oči a pohladil chlapce po čele. Posbíral všechny své síly, našel rovnováhu a dal svému smutku směr - "Ne Arnošte, ty jsi ho zachránil.To Já jsem zodpovědný." Arnošt se na něj podíval jako na svého otce a také ho pohladil po čele. Skla v jejich očích se po těchto slovech neovládla. A střípky slz se jim začaly spouštět z koutků očí jeden za druhým. A mladý horolezec byl rád za ty slzy, byly to první slzy v jeho životě.

Epilog - Na vrcholku hory Montra - 21. červen 2005://
"Tady je na vás odevšad vidět. Musíte změnit svůj život"
Rainer Maria Rilke
Byl to jasný, letní den. Slunce se pomalu blížilo ke konci své denní poutě. Suchá tráva jemně šuměla spolu s lehkou brízou. Jonela míchala polívku v kotlíku na malém ohni a vedle sebe měla poskládané houby. Občas zvedla hlavu a podívala se na dvě vrstvy mraků. Asi 100 metrů pod ní byl souvislý pás mraků a mlhoviny, který lidem v údolí bránil užít si sluneční paprsky. Další mraky byly neskutečně nízko nad vrcholem hory. A když náhodou nějaký z nich zastínil slunce, Jonela si připadala jako by sama byla v tom oblaku. Byla to podívaná jak z jiného světa.
Arnošt stál na okraji prudkého srázu náhorní plošiny a díval se dolů. Tam zhruba o 2OO metrů níž, kde svah už není tak strmý viděl vysoký kus skály s téměř kolmou stěnou a na něm malého človíčka jak se pomalu ale jistě jako pavouk posunuje vzhůru.
David se nedíval dolů. Visel na skále jen tak bez lana. Všechny svaly měl napnuté a dokonce vnímal jak jeden přechází v druhý. Koncentroval se na každý pohyb a cítil jak mu pot stéká po lopatkách.
´Já věděl, že to dokáže´, říkal si Arnošt a neúprosně sledoval každý jeho pohyb. Tu skálu spolu vyšplhali i slanili mnohokrát, ale vždycky s lanem. Arnošt byl dobrý učitel.
David se dostal do třetí čtvrtiny výstupu na skalní výstupek, kde si mohl sednout a odpočinout. Věděl, že teď už to dokáže. Jeho nohy visely volně v prostoru a naráz ucítil zase přítomnost někoho, kdo by tu neměl být. Začal se trochu třást, ale byl otevřený a už ničeho se nebál. Na vrcholku hory některým věcem porozuměl a jedna z nich byla to, že všechno má svůj smysl a to, co tedy dřív viděl a bolestně prožíval, nebyly přeludy.
Nahlas vyslovil - " Myslím, že mi můj bratr chce něco říct". Chvěly se mu řasy nad očními víčky, ale necítil strach. A pak ucítil jemný vítr ve vlasech a uslyšel myšlenky a pocity jeho malého bratříčka jak vstupují do jeho mysli
"Já nechtěl Davide. Je mi to tak líto. Já nechtěl, aby ses trápil, než jsem měl odejít, chtěl jsem abys věděl, že to není tvoje chyba, ale zkoušel jsem to příliš dlouho a potom jsem už nemohl najít cestu zpátky za světlem. Teď jsem ji našel. Mám se dobře. Nic si nevyčítej a pozdravuj Tátu. Smrt není tak zlá,.jak se traduje. Počkám si tady na vás."
"Mám tě moc rád Petře", zašeptal tiše David a bríza přestala vát.

Paranoia 1/2

Mon, 20 Jul 2009 06:00:00 +0200

"Tady je na vás odevšad vidět. Musíte změnit svůj život"
Rainer Maria Rilke

(*napsáno v roce 2005)

O.K., povím vám teď příběh. Můžete si myslet že není skutečný, můžete to vyslovit i nahlas. Ostatně co na tom? Je jen jedním z mnoha. Ne však pro mě. Něco vám řeknu - je tak skutečný, jak jen může být. Jak to mohu vědět? Já tam byl také. Dýchal jsem ten samý vzduch,k čertu,..já volal, křičel, mával, smál se i plakal. Viděl jsem všechno a nejen to, já to prožíval.
Je to silná káva tohle všechno, tragédie a přece tento příběh podněcuje radost hluboko v mém srdci. A proč? To já nevím, vážně ne. Možná odpovíte vy, protože bez vás nejsem nic.
Jsem všude tam, kde rozsvítí se lampa, kde sluneční paprsky pročísnou beztvarou temnotu. Jsem hned vedle. Většinou tiše a pokorně, jsem pozorovatel i tvůrce.
Jsem Stín, váš Stín, navždy.

Prolog - podzim 2005 Zlín//:

Byl to teplý podzimní den. Na všem se odrážely dominující barvy listí - oranžová, oranžovočervená a místy fialová. Sluneční záře byla tlumená mohutnými mraky vysoko nad městem. Takto odfiltrované světlo vytvářelo podivuhodnou atmosféru - jakoby z jiného světa. Každou chvíli si nějaký paprsek našel cestu skrze mraky a jasně viditelný kužel světla se pak dotkl země, aby tak ještě zvýšil ten prazvláštní nádech dne, který nemusel nikomu dávat smysl, tedy téměř nikomu.
Policejní vůz značky - Škoda Octavia projížděl předpisovou rychlostí po Dlouhé ulici města Zlína. Na zadních sedadlech vedle eskortovaného mladíka seděl z každé strany jeden policista. Občas nějaký z nich upřel na mladíka zvídavý pohled. Hledali něco, cokoliv čím by mohli poodhrnout nepříjemný závoj nevědomosti, něco, nad čím by se mohli večer pobavit s přáteli v oblíbeném podniku. Jakkoliv začínal být tento případ známý (média udělaly své), tak nikdo nevěděl nic. Byly to jen spekulace a dohady.
Chlapec nepromluvil. Poslední tři dny a tři noci strávil ve vyšetřovací vazbě pro podezření z vraždy. Přesně takovou dobu totiž potřeboval vyšetřovatel než pochopil, že takhle to dál nepůjde. Nezdálo se, že by mladík pociťoval sebemenší diskomfort v izolované místnosti mezi 4 holými zdmi s jedním lůžkem vypleteným kovovou síťovinou. Vlastně se nezdálo, že by mu vůbec kdy mohlo něco vadit. Malá kamera u stropu nad vchodem vracela stále tentýž obraz - jak sedí na zemi s koleny přitáhnutými k obličeji, dívá se do zdi protilehlé a hluboko v něm se odehrávají vzdálené němé dialogy, čemuž nasvědčovalypouze pohyby rohovky a občasné potřesení hlavou.
Auto zastavila červená na křižovatce mezi bankou a městským divadlem. A pak se to stalo znovu. Sluneční světlo si na okamžik probojovalo cestu skrze oblaka a ozářilo krajinu. Tělem chlapce projela mučivá bolest. Záblesk světla mu přinesl vzpomínky na ty sluncem prostoupené dny, na šumění trávy na vrcholku hory, na jeho smích, na její smích, i na to, co se stalo potom. Znatelně sebou cukl, čímž zalarmoval oba policisty. Bylo mu to jedno. Jeho pohled byl stále nepřítomný. Díval se z okna, ale neviděl nic. Musel se k tomu vracet znovu a znovu, hledat rozhřešení, vinu. Jeho srdce křičelo -´Bože odpust mi. Neměl jsem právo. To se nemělo stát!´Záblesk pominul a vrátilo se beztvaré šero. Teď necítil nic.
Jmenoval se Arnošt Sakura. V jeho vzezření šlo o přirozenost, opravdovost a upřímnost. Neznal žádné masky či přetvářky. To, co cítil, co vyslovil a co kdy uvedl do pohybu, to vše tvořilo jednotu. V tom byl jeho život vždy jednoduchý. Naslouchal hlasu uvnitř, nic nepředstíral a vždy dosáhl čeho chtěl. Promluvil jen když bylo co říct, na co se zeptat,zkrátka jen když slova měly hodnotu. Jindy mlčel a s absolutním klidem nechal ostatní topit se ve vlastním bahně.Svou matku moc neposlouchal. Její snahy rozvíjet jeho nadání a také ho sociálně integrovat s vrstevníky, mu byly spíše na obtíž. Ale miloval ji jako svůj život a jednoho dne jí to začalo stačit.
Auto zaparkovalo před budovou okresního soudu. Dva eskortující policisté vystoupili a nechali otevřené jen zadní dveře u chodníku. Mladík pochopil, co se po něm chce. Obě dlouhé a štíhlé nohy, nazuté v prostých bílých teniskách od Bati, dopadly na tvrdý asfalt zároveň. Arnošt se vzpřímil a konečně měl příležitost podívat se na slunce jak se patří. Mraky už byly tmavší a objemnější - i tak žhavý sluneční kotouč, rýsující se skrze ně, našel hned. Slunce mu bylo svědkem od začátku až do konce. Spojovalo minulost s přítomností.
´Kéž by slunce mohlo promluvit´, pomyslel si.
´Nemohlo se to stát..Ne, nemohlo. Ta věc sem prostě nepatřila. Odporovalo to zdravému rozumu. Postrádalo to jakoukoliv kontinuitu´
Z krátkého zamyšlení ho vytrhl poprask kolem něj. Skupina reportérů a fotografů ho téměř tlačila zpátky k autu. Tucet mikrofonů a diktafonů měl u tváře.

Snažili se dostat, co nejblíže. Slyšel každé zmáčknutí fotoaparátu.
"Jste vinen?"
"Proč jste to udělal? Jaký byl motiv?"
"Plnil jste něčí instrukce?"
"Povězte nám, co se stalo v Rumunsku?"
"Unesl jste v červenci minulého roku Davida Kopretinu?"
Nebyla dořeknuta otázka a už se na něj sypaly další a další. Chtěl jim odpovědět, chtěl něco říct, ale nevěděl co. Nerozuměl tomu. Nevěděl, co chtějí.

Vzápětí mu to došlo - ´Tak přece se to stalo´ Cítil silnou křeč v nohou. Toužil padnout na zem, ale tady nemohl. Nepřítomným pohledem přejížděl všechny

přítomné.
´Bože´,jeho oči se vrátili.
´Ta mladá reportérka´
´To je přece ona!´
´Jak je to možné?´ Asi čekal, že mu na to odpoví ona. Vlastně na to čekali všichni. Ten jeho pohled nemohli ignorovat. Jeden reportér dokonce obrátil mikrofon směrem k dívce. Ostatní váhali. Arnošt v ní hledal nejmenší pohyb, vysvětlení, ale marně. Byly to jen pouhé vteřiny, ale mladá reportérka, jejíž líce teď zabarvil decentně růžovo-červený odstín, měla pocit že to trvalo mnohem déle. V životě se na ni žádný muž takto nepodíval. Jako kdyby viděl dovnitř.

Pak si všiml té malé pihy pod jejím pravým okem.
´Není to ona. Samozřejmě že není´.
"Promiňte", bylo to jediné, co jí teď dokázal říct. Postupoval dál v policejním doprovodu a zástup informací chtivých novinářů se souběžně rozestupoval.

Mladou reportérku nechal za sebou. Reportáž pro ni už nebyla důležitá. Jakkoliv to bylo zvláštní - její život se změnil.

Soudní budova města Zlína byla jedna z nejimpozantnějších staveb v okrese. 14-patrová moderní konstrukce připomínala ze strany příjezdové cesty jedno velké modré zrcadlo. Tam vysoko na oknech uviděl odražené slunce znovu - tlumené mraky i modrým sklem vypadalo zcela nepřirozeně. Připomínalo zatmění měsíce a docela dobře teď dokumentovalo jeho vnitřní rozpoložení.
Dokonce i výtah byl modrý. Šedě zbarvené stěny dlouhých chodeb postupně přecházely do bílé barvy. A pak uviděl ten štítek - černou barvou na stříbrném podkladu napsáno - soudní psycholog Mgr.., dál už to nečetl. Došlo mu to, ale jeho strnulost pokračovala.
Seděl tam na koberci, pak ležel, celý se kroutil, zavíral oči, v myšlenkách utíkal a pak se zase vracel. Žil a nežil, cítil bolest a necítil nic, miloval a zabil.
Takový už byl Arnošt Sakura. Ani ve svém smutku se nenechal rušit. Ať už šťastný nebo smutný, vždy intenzivní.
"Víte proč jste tady?"
"Ve vyšetřovací vazbě jste neřekl jediného slova Arnošte. Uvědomujete si co vám hrozí?"
"A když nepromluvíte tady, v psychiatrické léčebně vám dají tolik času kolik budete potřebovat."
Na okamžik chlapcovu tvář zbrázdila podivná hořkost. Ne že by neslyšel ty smírčí slova útočící na jeho morálku, pocity i zodpovědnost. A přece nepromluvil.

Ještě nepřišel čas.
"Já mohu být na tvojí straně Arnošte. Něco se stalo, to už vím. Jen promluv a najdeme z toho cestu ven."
Následující ticho trvalo příliš dlouho. Mgr. Pavel Klikař byl vytrvalý. Chlapec byl pro něj profesní výzvou. Zdál se mu zajímavý. Toho dne v pozdních odpoledních hodinách odvedli policisté v poutech mladíka zpátky do cely.
V noci se mu zdál sen. I když si ho ráno nebyl schopný vybavit, probudil se s čistou hlavou. Věděl co musí udělat. Cesta policejním vozem se mu teď zdála o poznání rychlejší. Snad za to mohlo slunce, jež bylo zcela pohlceno hustými dešťovými mraky.
Když se otevřely dveře, sám vstoupil dovnitř, slušně pozdravil a posadil se na své místo doprostřed koberce. Se zkříženými nohami a pohledem upřeným k obrazu norské krajiny na protější zdi potřeboval jen chvíli na to, aby uchopil příběh ze správného konce a pokusil se vysvětlit zdánlivě nevysvětlitelné.
Už chtěl promluvit, když jej přerušil doktor Klikař - "Já myslím Arnošte, že ty ve vraždě Davida Kopretiny prsty nemáš. Byla to nehoda. Někdo vás vydíral a ty ses špatně rozhodl. Jak zranitelní museli být 2 kluci v cizí zemi a na útěku před zákonem."
Doktor si nemohl nevšimnout prudkých pohybů v očích svého klienta. Jakoby sledoval napínavý film s vrcholící zápletkou. Nejspíš tedy uhodil na správnou strunu a v podobném duchu pokračoval.
"Vaše dny brzy začaly šedivět. Původní idea cesty se vytratila. A navíc Davidova nemoc se zhoršovala. Možná to byl nakonec on kdo zmáčknul spoušť.."
´ Už dost ´, snažil se Arnošt v duchu zastavit ta nesmyslná slova.
"Tak už přece mlčte doktore", přerušil jej chlapec a díval se mu pevně do tváře.
"Nerozumíte vůbec ničemu. Nebyl jste tam! Je to přesně jak říkal David, vy psychologové. Jde vám jen o sebe, ale přitom zraňujete lidi. Vaše cíle nejsou tak ušlechtilé jak se říká. Jak máte nadepsanou mou složku? Číslo 2002 - Sakura nebo jen 2002?"
"Ve skutečnosti je to 197c/2005 - Sakura Arnošt", odpověděl pohotově psychoanalytik. Tak ho to učili na univerzitě - dostaneš-li se do úzkých, přistup na hru klienta.
"Řekl bych, že Vám jde o jedinou věc pane Klikař - zabil nebo nezabil?" Na malý okamžik zavřel oči. Když je znovu otevřel, byl připravený začít znovu, úplně znovu. Dlouhé vlasy pohodil dozadu a rukama si je stáhnul za uši. Skleněný pohled upřel na doktora a ten si naráz připadal malý jako šváb.
"Ano, já to udělal. Zabil jsem Davida. Byla to nehoda. Ta nejnanicovatější ze všech nehod. Jsem zodpovědný a budu to v sobě muset nosit až do konce života. Tak to prostě je. Povím Vám teď jak se to stalo, celý příběh od začátku až do konce. Povím to jen jednou, tak poslouchejte dobře."

Červen 2004 - Kroměříž//:

Byla to nejstarší budova v obrovském zdí obehnaném areálu psychiatrické léčebny.
tří podlažní podlouhlé stavení tu postavili už v 30. letech minulého století. Se stavebním slohem si velkou práci nedělali, protože tehdy byly veškeré podobné zařízení izolované a pro vnější svět zcela uzavřené.
Ostré červnové slunce pronikalo do spoře vybavené místnosti velkým zamřížovaným oknem, avšak v kombinaci s tmavými kouty působilo spíše spoutaně a bezútěšně. V šedých stěnách na některých místech prosvítal starý zelenavý nátěr. To se snad pokoušely zakrýt obrazy rozličných abstrakcí, které při delším pohledu unavovaly oči. Na polici vedle dřevěné postele se vyjímala jediná kniha, kterou napsal před staletími moudrý Publius Ovídius Naso - Umění milovat.
Za stolem seděl David Kopretina a psal dopis. Jeho oči byly tolik unavené. Oči obyčejného kluka, které se dříve jistě dokázaly hodně nasmát. Teď vypovídaly o obrovském smutku, strachu a bolesti.
David se cítil být na dně stoky, na samotném dně. Neviděl nic jiného a nechtěl nic jiného vidět. ´Krysy,..všude samé krysy¨
¨Cogito ergo sum ¨, napadlo ho a hořký úsměv na okamžik zkřivil jeho tvář.

"Můj drahý otče,Táto, ty který máš co do činění se vším dobrým, co mě v životě potkalo, jak moc tě teď toužím nenávidět. Už to nebude jako dřív.
Možná, že se někdy uzdravím, možná, že zapomenu, ale jedno vím jistě - nikdy ti neodpustím!
Paranoia, halucinace, nutkavé sny, endogenní psychóza,to jsou jen slova. Já jsem tady a chci se uzdravit. Potřebuju tě. Kde jsi ty a jak se sakra má máma?
Říkali jste mi mnohokrát, že to není moje chyba. Dobrá, ale je strašně těžké necítit výčitky, je strašně těžké nevidět každé ráno hladinu toho jezera. Tady mi nepomáhají. Nutí mě brát "léky", po kterých to prožívám 100krát znovu. Já byl relativně zdravý než jsi mě sem přivezl. Teprve teď si začínám připadat jako blázen.
Oba jsme se přece dohodli na tom, že jet sem a léčit se bude to nejlepší řešení. A ty jsi 15 dní na to podepsal papír, který mě zbavuje svéprávnosti. Jak jsi mohl? Já vím, chtěl jsi o tom se mnou mluvit, když já byl strašně rozčílený, zuřivý. Tehdy jsem tě aspoň dokázal nenávidět. Teď nemám

nic. Kdy se z pacienta stává vězeň? Řekli ti, že jsem se pokusil o sebevraždu. Tak to ale nebylo. Já se jen pořezal. Byl jsem plně při smyslech. Jen jsem chtěl ovládnout svou bolest, navést ji do jediného místa.
A jak se cítíš ty? Nikdy jsme o tom vlastně pořádně nemluvili. Řešili jsme jen můj smutek, ale ztratili jsme všichni. Možná v tvém srdci navzdory útěšným slovům zůstávám zodpovědným. Možná, že mě trestáš. Ale ono je to vlastně celé jedno. Já totiž nemám nic, nikoho. Zůstává mi jen bolest a slzy, které nespadnou. Už to nebude jako dřív.."

Ještě se chtěl podepsat, když v náhlém nelogickém impulsu popsaný papír skrčil a mrštil jím přes celý pokoj do koše v protějším koutě. Nebyl první a nejspíš ani poslední. Občas mu takové dopisy pomáhaly, ne však dnes.
Hodiny ukazovaly 18:56. Věděl moc dobře, že pokud se v 19:00 nezúčastní skupinové terapie nebude zítra moct s ostatníma do zahrady. Tahle sezení nesnášel. Byla přesným obrazem toho, co mu zdejší lékaři mohou nabídnout. Cena za hodinovou absenci byla bohužel příliš vysoká.
Vyrazil tedy dlouhou úzkou chodbou do společenské místnosti. Na starých parketách tam už byly v kruhu seřazeny židle a na nich všichni pacienti kromě Davida. Ten si sedl na zbývající židli a nepřítomným pohledem se díval do míst, kde dlouhé tmavé závěsy zakrývaly okna. Ani si nevšiml, že terapeutka Mlčochová už sedí mezi ostatními. Většinou sedávala ve středu kruhu. Snad se tak snažila více přiblížit svým pacientům.
"Vidím, že jsme tu všichni", začala.
"Dnes navážeme na zelenou terapii. Posledně se nedostalo na všechny. Tak si prosím nachystejte své listy", poprosila tak trochu unaveným tónem.
Smyslem této aktivity bylo poznat sám sebe. Nejdříve si na zahradě každý musel najíst lístek jakékoliv zeleně, který se mu nevíc líbil a pak ho nechat kolovat v kruhu a poslouchat od druhých, co si o tom lístku myslí.
Tentokrát terapeutka ukázala na Davida a ten tedy neutrálním výrazem poslal svůj malý sytě zelený javorový list dál. Nejdříve se k němu vyjádřila Sunny. Tak jí říkal. Tolik mu tady chybělo slunce. Sun trpěla složitou kombinovanou vadou - byla fyzicky i mentálně postižená. Při chůzi pohybovala nohama v nepřirozeném úhlu, který by pro druhé lidi byl jistě velmi bolestivý. A co se týče její mysli - některé věci jí prostě unikaly. Pro Davida ale byla o to víc úžasným člověkem. Občas jí taky řekl - slečna Sun, neboť ve svém postižení chodila s hlavou vysoko nad světem. Navíc měla nádherné oči.
"Je to krásný list, je tvořivý, smutný, ale u stonku veselý. Je svůj."
I od ostatních pacientů zazněly podobné komentáře. Buď to byl David oblíbený, nebo nikdo z nich neměl vlastní hlavu.
´Možná, že lístek,který si člověk vybere může o člověku něco vypovědět, ale jak mi to pomáhá? Jak to řeší můj problém?´, pomyslel si. Už zase se ho zmocňoval vztek. Nikdy předtím nebýval zuřivý. Ten pocit neznal. Zdálo se mu jako kdyby křičel a nikdo ho neslyšel.
Vrátil se pozorností zpět k dění v kruhu. Ti nemocní lidé se zcela upírali ke svým lístkům, mluvili o nich dlouho a zajímavě, jakoby neměli žádný problém.
A pak k Davidovi doputoval lístek toho kluka, co seděl naproti. David moc dobře věděl jaký je jeho problém. Ten kluk s poďobanou tváří zabil svého mladšího bratra. Čas od času s ním lomcovaly neopodstatněně silné záchvaty agrese. Psychiatři u něj diagnostikovali, že tyto záchvaty jsou pevně zakódovány v jeho psychice a chlapec tedy nemůže nést plnou zodpovědnost za svůj zločin.
David si zostra prohlédl list staré hluchavky, zvedl ho pravou rukou do výše očí, aby ho všichni viděli a promluvil - "Tenhle list je narušený, je špatný. Zabil a udělá to znovu."
Chlapec s vypouklými tvářemi začal vzdorovitě kroutit hlavou, celý sebou nervózně šít, přičemž hlasitě vrzal se stoličkou.
David pokračoval - "Řekli mu, že to není jeho chyba, ale jistěže je. Vražda není náhoda a vrah není oběť." Židle skřípala o parkety stále víc a tváře mladého vraha zbrunátněly když křičel - "Nebyla to moje chyba! To jste přece říkali.."
Doktorka Mlčochová se pohledem i rukama snažila zarazit další Davidova slova. Jenomže ten se už rozhodl a s naprostým klidem ve tváři řekl - "Jistěže je to tvá chyba. Proč si myslíš, že teď nejsi s Tátou a s Mámou?"
Záchvatu už nešlo zabránit. Chlapcův řev byl vyjádřením čistého vzteku. Právě se chystal mrštit po Davidovi svou židli, když ho spolu s doktorkou Mlčochovou zarazil další pracovník dozoru. Mladý pacient sebou neskutečně šil, vzpouzel se a bojoval. A David si přesto neodpustil poslední poznámku - "Teď by jsi strašně rád ublížil mně. Je to snad má chyba?"

O dvacet minut později ležel v pokoji na své posteli se zákazem účasti na veškerých společenských akcích po dobu tří dnů. Necítil nic, nikoho!
´Možná že jsem půlku života smutný a možná, že víc. K čemu je šťastný život, když může zmizet během několika minut?´
Tomu klukovi nechtěl ublížit. Jen mu jeho případ příliš připomínal ten vlastní.
´Podrážděný jsem byl, to tedy ano. Zvláštní, tenhle pocit jsem dříve neznal´, hořce se pousmál vlastním myšlenkám. Jak mu teď přišly nepodstatné. Tady mu nepomáhali. To bylo jediné, čím si byl zcela jistý.
Uslyšel jak na konci chodby někdo otevřel okno a pak uslyšel i dveře od prádelny. Často takhle večer slýchával jak vychovatelka větrá. I okna tady byla na zámek.
A pak to ucítil znovu, Začal se mírně třást a jeho dech se zrychlil.
´Ne´, mžikal očima a snažil se tak zastavit svou fantazii.
´Né..!´, křičel ve svých myšlenkách, ale strop se před jeho očima deformoval víc a víc. Jasně rozpoznával známé kontury té veselé tváře, která by tu neměla být. Stále nedokázal rozeznat zda se usmívá nebo vysmívá. Ale neměl sílu to dál sledovat.

Cítil strach a úzkost o kterou lidé obyčejně ani nezavadí. Nebylo kam utéct…Když tu si vzpomněl na otevřené okno a na hromosvod - na ten se ze zahrady díval příliš často. Bez zaváhání popadl svůj modrý svetr. Tiše vykoukl ze dveří zda je vzduch čistý a byl rád, že se dokázal neotočit zpět na tu stěnu.
Začínal se cítit zase silný. Jak málo mu teď stačilo ke svobodě. Venku začínala jasná letní noc a příjemná bríza ho zcela omámila. Během okamžiku byl na hromosvodu a v dalším už stál pevně nohama na zemi. Věděl, že jeho svoboda je jen dočasná. Najdou si ho a on se bude muset vrátit, aby čelil svým démonům.
Dostat se z areálu léčebny bylo teď už jednoduché. A přece ještě chvíli seděl na okraji kamenné zdi a pozoroval hvězdy. Nechtěl nic a po nikom. Snad jen aby kouzlo toho okamžiku trvalo navždy.

Pro Arnošta to byl jeden den z mnoha. Před dvěma dny úspěšně odmaturoval a teď už měl čistě neoficiálně volno. Tedy slova jako prázdniny či volno Arnošt moc neprožíval. Nepatřil k těm, co se nechají omezovat. Studoval, protože chtěl studovat. S učením to nepřeháněl, ale dokázal by před maturitní komisí reagovat na jakoukoliv otázku.
Toho dne od časného rána až do pozdního odpoledne horolezečil na skalách nedaleko zříceniny hradu Lukov. Takhle vyrážel často. Pravidelně tam

potkával partu kluků, kteří za sebou měli nějaké odborné kursy a občas ho naučili novou techniku nebo asistovali při jištění. Nejradši však šplhal bez lana.

Nešlo mu o to, jak říkají mnozí ostatní - "porazit skálu" či "zvítězit nad přírodou". Naopak, chtěl se skále přizpůsobit, chtěl cítit rizika a nahoře si pak v klidu utřídit myšlenky. Nejednou se v tyto teplé dny s klukama složil do spacáku kolem ohně a probudil se pak do oroseného rána.

Ale ne toho dne. Ten večer patřil mu a jeho přítelkyni Renatě. Sešli se před známým kroměřížským podnikem - U Scottyho, aby si tam poslechli jeden z lepších revivalů Nirvany.
Hned když ji spatřil, znovu si uvědomil jak až neskutečně je přitažlivá a přece v něm sílil pocit, že nemiluje ji samotnou.
Renata byla holka jako lusk. Krásná, smělá, tak trochu živel a občas podivně zamyšlená. Od přírody měla dokonalé hnědé vlasy, s kterými nemusela dělat žádnou z těch zdlouhavých věcí, v kterých si některé holky tak libují. Měla výraznou tvář a oči na které se nezapomíná. To vše doplňovala vyvinutá postava zralé ženy.
Arnošta milovala velmi smyslně. Obdivovala ho, vzhlížela k němu a stále podléhala jeho osobnímu kouzlu. Respektovala jeho názory, zájmy. Vlastně

toho ze sebe vydala docela hodně, to vše jen, když se s ním uvidí zase. Netoužila s ním vyrazit do hor, ani cokoliv tvořit či měnit. Nic se nevyvíjelo. Pro ni se v podstatě každý den opakoval. Teď to viděl docela jasně. Nejspíš si vyměnili co mohli a byl čas vyrazit dál.
´Rozejít se s ní by nebylo těžké. Nikdy jsem nebyl její. A ona to ví. Bude mě milovat i když mi dá polibek na rozloučenou.´, pomyslel si.
Tančili spolu na parketu na jednu ze starších Kurtových balad. Cítil její tělo jak mu celé pulzuje pod rukama. Vzpomněl si na nach v její tváři, když se spolu milovali. Na to nejspíš nikdy nezapomene. Nebylo by zcela přesné říct, že jejich vztah byl založen na sexu, ale ten znamenal hodně, a to pro oba. Její sexuální otevřenost byla vzácná stejně jako Arnoštův cit pro uvolněné a neplánované příležitosti. Nikdy k sobě neměli blíž než když tvořili jedno tělo. To byl začátek i konec jejich vztahu.

Takhle už poznal víc holek. Miloval sex a ani trochu se za to nestyděl. Nebyl povrchní. Naopak cítil z toho hloubku a každé spojení ho velmiintenzivně inspirovalo do života. Cítil při tom věci, které neuměl pojmenovat. Některé dívky byly jako pijavice. Lepily se na něj a snažily se ho svést. Jenomže Arnošt by se nikdy nezaprodal tak jako ony. Uměl říct - "ne" a musel to říkat častěji než mu bylo příjemné. Sex pro něj zůstával bezvýznamný pokud necítil spojení.
Toho večera tančili hodně, také pili a na dlouhé sedačce v boxu si vyměňovali důvěrné dotyky. Arnoštovi se zdálo vše tak nějak příjemně zpomalené. Snad za to mohl ten joint poctivé trávy, který s Renatou sfoukli před Scottym a nebo taky ne. Zdálo se mu nicotné a rušivé nad tím více přemýšlet. Večírek by nejspíš pokračoval dál v melancholickém rytmu zvýrazněném čistě instrumentálními skladbami bez zpěvu, kdyby se v zakouřené místnosti neobjevil ten podivný

kluk s ještě podivnějším výrazem v očích.
David Kopretina jednoduše přišel k jejich stolu, slušně a přece bez hlubšího zájmu se zeptal - "Můžu si přisednout?"
Jistěže mohl. Arnošt nepatřil k těm klukům, kteří když se spolu setkají pohledem k sobě cítí rivalitu. Jejich intimní koutek byl teď ale narušen. David si tiše sednul do křesla na druhé straně stolu a pozoroval vše kolem kromě samotného páru. Jeho oči se pohybovaly nepřirozeně rychle. Jednu chvíli visely na holé stěně a druhou sledovaly jak se zvedá kouř z popelníků. Jakoby se snažil nasát atmosféru až do samotného dna. Měl smutný výraz ve tváři a jeho neklid se

dal téměř krájet.
Mladého horolezce fascinovalo jak mu těkají oči. Nedávalo mu to vůbec smysl. A tehdy se jejich pohledy poprvé setkaly. Zvláštní, Renata si ničeho nevšimla - byla uvízlá v jednom z těch nevýrazných pohledů, které rozdávala, když měla hlad. Mladý pacient neskrýval vůbec nic. Když nic nemáte, o nic nepřijdete. Ten kluk neměl tajemství. Arnošt z jeho očí četl docela jasně. Viděl tak silný smutek, že neměl ani sílu se skrýt. Byl v jeho tváři vepsán jasně a srozumitelně, že už by tam dávno neměl být. Říká se přece - "Pohlédni na svůj smutek a ten zmizí." Chlapec musel být na pokraji sil a jeho duše skomírala.
Sakura zavěšený do své přítelkyně si potáhl další marihuanový doušek a začal se cítit trochu provinile. Měl s tím chlapcem něco společného - snad otevřenost a přímost, až na tu bolest uvnitř. Sám ale nikdy nemusel za nic pořádně bojovat. A když byl smutný, tak ne víc než jeden den. Myslel si, že je nedotknutelný, jenomže teď cítil smutné spojení a jeho tělo celé ztuhlo. Nemohl ten smutný obraz dostat ze své hlavy.
"Můžu ti nějak pomoct?", zeptal se sám sebou překvapený horolezec.
"Nevím. A můžeš? Jsem na útěku. Utíkám odnikud a zase nikam. A navíc jsem společensky nebezpečný.."
"Dáš si jointa?", nabídl chlapci nevěda co říct. Ten mlčky přijal a trvalo snad 10 vteřin než to ze sebe vyfoukl.
"A před čím to vlastně utíkáš?", usmál se Arnošt.
"Před životem .A taky před pár doktory v bílých pláštích, kteří mě z celého srdce touží zachránit", také se pousmál avšak hořce a křečovitě až se mu zatřpytily slzy v očích.
"Možná ti můžu pomoct, pověz, jaký máš problém?"
"Vídám svého bratra.", zazněla jednoduchá odpověď a Arnošt se teď docela ztrácel.
"..svého mrtvého bratra..", tiše doplnil. Jakmile to dořekl, čas se na chvíli zastavil. Pár věcí se teď zdálo být jasnějších.
Ještě si stihli vyměnit svá jména a pár dalších nádechů cannabisu než se v místnosti objevili ti dva chlápci s bílými plášti. David je znal moc dobře. Měli na starost transport pacientů a ostrahu na oddělení.
Vystřelil z křesla jako střela a pokusil se kolem nich proběhnout k východu. Ten vyšší z nich s bradkou ho ale zachytil a nemilosrdně přitiskl ke stěně. Tam mu dali na ruce kožená pouta a snažili se vzpouzejícího chlapce dostat ke vchodu.
" No tak Davide, nedělej nám to těžší než to je. Oni se ti snaží pomoct. Nezapomínej, že jsi nemocný", řekl ten menší z nich. V tom do místnosti vstoupil i jeden policista. Hudba přestala hrát a celá hospoda sledovala drama vedle pódia. Arnošt se prodral hloučkem přihlížejících až dopředu. Než stihl cokoliv říct, bylo po všem a hudba začala zase hrát.
Když se vrátil na své místo, Renata byla už pryč.

Z výpovědi Anny Sakurové://
" Víte můj syn nikdy nemusel dělat moc těžká rozhodnutí. V tom byl tak trochu po svém otci. Zakoušel totéž co kluci jeho věku, ale vytrhlo ho jen málo co.

Vážně nevím jak se v člověku bere taková vnitřní síla, čistá mysl a už vůbec ne jak se bere v mém synovi.
Už jako dítě byl docela zvláštní. Jeho otec nás opustil, když mu bylo 7 let. Arnošt tehdy za mnou přišel do kuchyně a začal mě utěšovat. Neřekl - "To bude dobré Mámo." Nic takového. Řekl jen tiše - "Nepotřebujeme ho mami, nepotřebujeme!"
Nevěděla jsem co chystá. Jméno David Kopretina jsem neznala. Cítila jsem jen jeho neklid, zadumanost, jak počítá pro a proti. Překonával sám sebe. Tolik mu toužil pomoct.
To víte, že jsem nechtěla aby odjel. Měl by být doma se svojí matkou. Ale říkal, že musí a Já jsem to respektovala. V některých věcech jsem mu prostě věřila."

Unexpected / Neočekáváno

Fri, 17 Jul 2009 06:00:00 +0200

Astonishing, spellbinding, wild, beautiful..

Překvapivé, fascinující, divoké, krásné..

Return to war? / Návrat k válce?

Wed, 15 Jul 2009 06:00:00 +0200

More people have been killed in South Sudan than Darfur in recent months.

V posledních měsících bylo v jižním Sudánu zabito více lidí než v Darfuru.

In almost every bed in Ward Two of Nasir hospital in South Sudan, there lies a patient with a bullet wound.
"I was hit in my leg, when the soldiers started firing," said Wiyual Chol, shot like many during a recent outbreak of fighting in Upper Nile state.
"I want to walk again, but it hurts," he adds, struggling to sit up from his simple string bed.
Mr Chol is lucky - the treatment here is good, and many in the hospital took bullets in worse places than a leg. Others lie with dressings plugging holes in their head or belly.
There have been a string of recent clashes in the south. The United Nations say that more have died in the south in recent months from violence than in the war-torn western region of Darfur.
Some warn that the clashes are not simply localised battles, but rather a step back towards the bloody conflict out of which the region is only just emerging. Many fear for the stability of the 2005 peace deal that ended Sudan's 22-year long north-south civil war, in which some 2 million people died.

Long-time rivals
Mr Chol was wounded during an attack on a river convoy of some 30 boats carrying UN food aid to a remote region cut off by road owing to annual rains.
The food was intended for some 19,000 displaced people of the Lou branch of the Nuer people, in desperate need of food for weeks in the town of Akobo, after fleeing separate fighting.
But barges with food had to pass Nasir, home of the Lou's long-time rivals, the Jikany branch of the Nuer.
Anger is high after Lou fighters massacred 71 people in the Jikany village of Torkech in May, and the sight of supplies going to their enemy caused fury.
Fuelled by rumours that arms were also hidden on boats following those with UN aid, men like Mr Chol formed a force of several hundred Jikany gunmen to ambush the flotilla soon after leaving Nasir.
The aid convoy's 150-strong military escort provided little match for the attackers, who sank at least three boats and looted more than 700 tonnes of grain.
Officials say some 60 soldiers died, but no-one knows how many others were killed.

Historic enmity
Clashes between rival groups in the south have taken place for generations, over resources, land or livestock.
But these well-planned attacks are no simple disputes over stolen cattle.
Women and children are now also deliberately targeted - something elders say never happened in the past.
Further down the hospital ward, several young women recover from a Lou attack on their village of Torkech last month, a short distance outside Nasir.
"They attacked us at night, coming from all sides when we were sleeping," said 22-year-old Nyachiew Gatbel, cradling her young baby.
"They fired the guns everywhere, and they shot me in the leg."
The small team in the hospital, run by aid agency Medecins Sans Frontieres, are exhausted coping with the influx of casualties.
The simple brick and tin-roof hospital, a former missionary station built in the 1930s, is the only effective health care for miles around.
But the hospital is already running at double its official capacity, as it struggles to also cope with everyday cases in the grossly underdeveloped south: malnutrition, malaria, diarrhoea and pneumonia.
"We treated 33 for gunshot wounds following the attack on the boats," said Sebastian Lawrenz, the hospital's surgeon.
"In May we treated 54 after the attack at Torkech; what is tragic is that almost all were women and children, and the youngest was just two months old."

Fractious unity

The violence comes at a critical time for Sudan, as tensions grow in the north-south unity government.
Elections are due in April 2010, the first chance to vote for many in decades.
After that, a 2011 independence referendum is due for the south, which many believe will see Africa's biggest nation split fully in two.
But distrust remains high between north and south, still divided by the religious, ethnic, ideological and cultural differences over which the civil war was fought.
Southern politicians claim the northern government in Khartoum wants to ferment southern divisions to scupper an independence vote.
They claim Khartoum wants to seize control of southern oil fields that lie along their shared border.
Some accuse the north of backing proxy militias it once supported in the civil war.
Southern President Salva Kiir says he is "convinced beyond any doubt" that the fighting is the work of "outside forces".
"They are designed by the enemies of peace," Mr Kiir said in early June, calling it a "diabolical strategy" to portray southerners as a people unable to govern themselves.
But rivalries such as those in Upper Nile, a region already awash with weapons, need little encouragement to spark fresh conflict.
Northerners shrug off the accusations, claiming southern politicians want to shift the blame for their failure to establish peace and restore security.
They accuse the southern government of squandering millions of dollars from its share of Sudan's oil meant to develop the war-ravaged region, and argue that the south's former rebel army has often exacerbated clashes rather than calm them.
On the wide plains dotted with cattle outside Nasir, tired looking women and hungry children gather beside a cluster of thatch huts. Their village was burned down in fighting as soldiers retaliated against those who launched the boat attacks.
Who is really responsible for the violence, and what lies ahead for Sudan, is unclear.
However, if the past is anything to go by, it will be the most vulnerable who once again suffer most.
Related links:

What is really happening in Darfur

African leaders have decided not to cooperate with ICC

---------------------------------------------------------------------------------------------

V posledních měsících bylo více lidí zabito v jižním Sudánu než v Darfuru.
Na téměř každém lůžku v druhém oddělení nemocnice v Nasir v jižním Sudánu, leží pacient se střelným zraněním.
"Byl jsem zasažen do nohy když vojáci začali střelbu," řekl Wiyual Chol, postřelený jako mnoho dalších během vypuknutí bojů v zemi Horního Nilu.
"Chci zase chodit, ale bolí to," dodává, snažíce se postavit z jednoduchého provazového lůžka.
Pan Chol má štěstí - léčba je tady dobrá a mnoho pacientů bylo zasaženo do horších míst než je jen noha. Jiní leží s obvazy, zakrývajícími jim díry v hlavě či břichu.
Na jihu dochází k sérii čerstvých střetů. OSN tvrdí, že více lidí zahynulo v posledních měsících kvůli násilí na jihu než ve válkou rozervaném západním regionu Darfuru.
Někteří varují, že tyto střety nejsou čistě lokální boje, ale spíše se jedná o krok zpět ke krvavému konfliktu, z kterého se tento region teprve vzpamatovává. Mnozí se obávají o stabilitu mírové dohody z roku 2005, která ukončila 22 let trvající občanskou válku jihu proti severu, v níž zahynuly 2 miliony lidí.
Dlouholetí protivníci
Pan Chol byl zraněn během útoku na říční konvoj, sestávající ze 30 lodí s nákladem potravinové pomoci OSN pro vzdálený region, odstřižený od silnice každoročními dešti. Jídlo bylo zamýšleno pro 19000 vystěhovaných lidí z větve Lou - lidu Nuer, kteří ho akutně potřebovali poté co uprchli separátním bojům a strávili týdny ve městě Akobo.
Ale nákladní říční lodě musely projet městem Nasir, domovem dlouholetých nepřátel větve Lou. Jedná se o větev Jikany lidu Nuer. Atmosféra je na spadnutí poté, co bojovníci Lou v březnu zmasakrovali 71 lidí v jikanské vesnici Torkech a vidina zásob, putujících k jejich nepříteli

vyvolala vztek.
Hnáni řečmi o zbraních, které měly být ukryté na lodích, následujících za těmy s pomocí OSN, muži jako pan Chun utvořili sílu několika set ozbrojenců Jikany, aby přepadli flotilu, která měla brzy opustit Nasir.
Humanitární konvoj, eskortovaný 150 vojáky, byl jen slabým protivníkem pro tyto útočníky, kteří potopili alespoň 3 lodě a uloupili 700 tun obilí. Vládní činitelé říkají, že zahynulo 60 vojáků, ale nikdo neví kolik dalších bylo zabito.
Historické nepřátelství
Ke střetům mezi znepřátelenými skupinami dochází už po generace kvůli přírodním zdrojům, půdě a hospodářským zvířatům.
Ale tyto velmi plánované útoky nejsou pouhé spory kvůli dobytku.
Teď se úmyslně i děti a ženy stávají cílem, o čemž starší říkají, že se nikdy v minulosti nedělo.
Dále se v nemocničním oddělení léčí několik žen z útoku Lou minulého měsíce na jejich vesnici Torkech, nedaleko městečka Nasir.
"Zaútočili na nás v noci když jsme spali ze všech stran," řekla 22letá Nyachiew Gatbel, kolebajíce své malé dítě.
"Stříleli všude a zasáhli mě do nohy."
Malý nemocniční tým, provozovaný humanitární agenturou Medecins Sans Frontieres je vyčerpán snahou vypořádat se s přísunem raněných.
Prostá cihlová nemocnice s plechovou střechou, postavená v 30. letech původně jako misijní stanice, je jedinou efektivní zdravotnickou péčí na míle daleko.

Tato nemocnice už teď běží na dvojnásobek své oficiálně uváděné kapacity, vypořádávajíce se s každodenními případy značně zaostalého jihu: podvýživa, malárie, průjem a zápal plic.
"Po útoku na ty lodě jsme ošetřili 33 střelných zranění," řekl Sebastian Lawrenz, nemocniční chirurg.
"V květnu jsme ošetřili 54 lidí po útoku na Torkech. Tragické na tom je, že většina z nich byly jen ženy a děti a nejmladší oběť měla pouhé dva měsíce."
Vzpurná nejednotnost
Násilí přichází v kritickém čase pro Sudán, jelikož roste napětí ve společné vládě Severu a Jihu.
Volby mají proběhnout v dubnu 2010, pro mnohé to tak bude první šance volit po celých desetiletích.
Poté v roce 2011 má referendum rozhodnout o nezávislosti jihu, které podle mnohých povede k rozdělení největší africké země na dva státy.
Ale nedůvěra mezi Severem a Jihem zůstává vysoká, rozděleni náboženskými, etnickými, ideologickými a kulturními rozdíly, kvůli kterým došlo k občanské válce.
Politici Jihu tvrdí, že vláda Severu v Khartoumu chce znesvářit části Jihu, aby tak zmařila hlasování o nezávislosti. Tvrdí, že vláda v Khartoumu se chce chopit moci nad jižanskými ropnými polemi, které leží podél jejich společné hranice. Někteří také obviňují Sever z podpory zastoupených milicí, které podporoval už v době občanské války.
Jižanský prezident Salva Kiir říká, že je "přesvědčen mimo jakoukoli pochybnost," že tyto boje jsou prací "vnějších sil".
"Jsou plánovány nepřáteli míru," řekl Kiir na začátku června a nazval tyto snahy "ďábelskou strategií", která má vyobrazit Jižany jako lidi, neschopné si sami vládnout.

Ale tato rivalita na Horním Nilu, v regionu vždy zaplaveném zbraněmi, potřebuje jen velmi málo na to, aby zažehla nový konflikt.
Seveřané tato obvinění ignorují, tvrdíce, že jižanští politici na ně chtějí převést vinu za jejich selhání nastolit mír a bezpečnost. Obviňují jižanskou vládu z promrhání miliónů dolarů ze svého podílu na sudánské naftě, které měly být použity na rozvoj válkou zdevastovaného regionu a argumentují tím, že jižanská, dříve povstalecká armáda střety často akcelerovala namísto aby je utišila.

Na širých pláních, posetých dobytkem, na okraji městečka Nasir se shromažďují unaveně vypadající ženy a hladové děti vedle shluku doškových chýší. Jejich vesnice byla vypálena vojáky v odvetných bojích proti těm, kteří spustili onen útok na říční lodě.
Kdo je opravdu zodpovědný za toto násilí a co čeká Sudán, zůstává nejisté. Nicméně, jestli dáme na minulost, budou to zase ti nejzranitelnější, kteří budou trpět nejvíce.

Brother Barack admonishes and encourages Africa /Bratr Barack kárá i povzbuzuje Afriku

Mon, 13 Jul 2009 06:00:00 +0200

Speaking to Africans with the intimacy of a brother, and citing the heritage he shared with them, President Barack Obama of the United States delivered an uncompromising message to the continent on Saturday.

Speaking from Ghana's democratically-elected Parliament, months after the ruling party was dislodged - and accepted defeat - by the narrowest of margins,

Obama said much of the hope promised by Africa's liberation has yet to be fulfilled.
"Yes," he acknowledged, "a colonial map that made little sense bred conflict, and the West has often approached Africa as a patron, rather than a partner."
Then came the jab: "But the West is not responsible for the destruction of the Zimbabwean economy over the last decade, or wars in which children are enlisted as combatants."
He followed up with personalized testimony, founded on an earlier statement about his experience as an adult man of being called "boy" by the British: "In my father's life, it was partly tribalism and patronage in an independent Kenya that for a long stretch derailed his career, and we know that this kind of corruption is a daily fact of life for far too many."
Returning to the same theme a few minutes later, he agreed that "each nation gives life to democracy in its own way, and in line with its own traditions."
Then came an incentive: "But history offers a clear verdict: governments that respect the will of their own people are more prosperous, more stable, and more successful than governments that do not."
And another warning: "This is about more than holding elections - it's also about what happens between them. Repression takes many forms, and too many nations are plagued by problems that condemn their people to poverty."
Followed by a rain of sharp cautions:
"No country is going to create wealth if its leaders exploit the economy to enrich themselves, or police can be bought off by drug traffickers."
"No business wants to invest in a place where the government skims 20 percent off the top, or the head of the Port Authority is corrupt."
"No person wants to live in a society where the rule of law gives way to the rule of brutality and bribery."
And, finally, a challenge:
"That is not democracy, that is tyranny, and now is the time for it to end."
Obama also spoke about "considerable progress in parts of Africa." He acknowledged the achievements of his hosts, the people of Ghana: "peaceful transfers of power even in the wake of closely contested elections… improved governance… an emerging civil society… impressive rates of growth."
Returning to the era of liberation, he said that "just as it is important to emerge from the control of another nation, it is even more important to build one's own." , kte"Development depends upon good governance."
Followed by a gentler admonition: "That is the ingredient which has been missing in far too many places, for far too long." Then Brother Barack again, with advice: "That is the change that can unlock Africa's potential. And that is a responsibility that can only be met by Africans."
Obama called for "strong and sustainable democratic governments… capable, reliable and transparent institutions… strong parliaments and honest police forces; independent judges and journalists; a vibrant private sector and civil society."
History was not on the side of "those who use coups or change constitutions to stay in power," he said. It was with people "taking control of their destiny, and making change from the bottom up.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Mluvící k Afričanům s důvěrností bratra, odvolávající se na dědictví, které s nimi sdílí, prezident Spojených Států Amerických - Barack Obama v sobotu doručil kontinentu nekompromisní vzkaz.
Mluvil z ghanského demokraticky zvoleného parlamentu jen pár měsíců poté co vládnoucí strana prohrála volby s velice těsným rozdílem a přijala svou porážku.

Obama řekl, že "mnoho z té naděje, zaslíbené osvobozením Afriky, ještě musí být naplněno."
"Ano", uznal, "koloniální mapa, která nedávala moc smysl, splodila konflikt a Západ často jednal s Afrikou jako se zákazníkem spíše než s partnerem."

Pak přišlo bodnutí: "Ale Západ není zodpovědný za zničení zimbabwské ekonomiky během posledního desetiletí ani za války kde děti narukují jako bojovníci."
Následoval s osobním svědectvím, založeném na dřívějším tvrzení o životě svého dědečka, který byl Brity oslovován jako - kluk. " V životě mého otce to byl částečně kmový systém a patronát v nezávislé Keni, co po dlouhý čas mařilo jeho životní dráhu a víme, že tento druh korupce je denní skutečnosti v životech až příliš mnoha lidí."
O několik minut později se vrátil ke stejnému tématu když konstatoval: " Každý národ má svou vlastní cestu k demokracii a po boku svých tradic."

Následovala výzva: "Ale historie mluví jasně: vlády, které respektují vůli svého lidu prosperují více, jsou také stabilnější a úspěšnější než vlády, které tak nečiní."
A další varování: "Jedná se o více než uspořádání voleb - jde také o to, co se děje mezi nimi. Útlak má mnoho podob a příliš mnoho národů je stíháno problémy, které odsuzují svůj lid k chudobě."
Následovala smršť varovných upozornění:
"Žádná země nevytvoří vlastní bohatství pokud její vůdci budou vykořisťovat ekonomiku k vlastnímu obohacení nebo pokud policie může být uplacena pašeráky drog."
"Nikdo nechce investovat do podnikání v místě, kde vláda shrábne z peněz 2O procent a nebo kde jsou úřední představitelé přístavu zkorumpovaní."
"Nikdo nechce žít ve společnosti, kde právní stát umožňuje vládu brutalitě a úplatkářství."
A nakonec výzva:
"To není demokracie, je to tyranie a teď je na čase s tím skoncovat."
Obama také mluvil o "značném pokroku v některých částech Afriky". Uznal úspěchy svých hostitelů, lidu Ghany: "poklidné předání vlády hned po těsně vyhraných volbách...zdokonalená vláda...vyvíjející se občanská společnost...působivé tempo růstu."
Vracející se k éře osvobození, "jako je důležité vymanit se z vlády jiného národu, je dokonce důležitější vlastní národ vytvořit."
"Vývoj přímo záleží na dobré vládě."
Následovalo drobné pokárání: "Toto je ingredience, která chybí na až mnoha místech už příliš dlouho." Poté bratr Obama znovu poradil: "To je ta změna, která může odemnknout potenciál Afriky. A tato zodpovědnost může být naplněna pouze Afričany."
Obama volal po "silných a udržitelných demokratických vládách..., schopných, spolehlivých a průhledných institucích...silných parlamentech a čestných policejních silách, nezávislých soudcích a žurnalistech, po živém soukromém sektoru a po občanské společnosti."
Historie nebyla na straně " těch, kteří používají puče či změny ústavy k tomu, aby zůstali u moci", řekl. Byla na straně lidí, kteří osud uchopili do vlastních rukou a vytvořili změnu od spodu nahoru."