A takhle my si žijem...

20. srpna 2014 v 7:00 | WhiteShadow |  Life
Ráno vstáváme nevyspalí, s myšlenkou nechci, podrbeme se a napůl malátní odbudeme hygienu s naprogramovaným - nestíhám. Při cestě do práce i na dovolenou myslíme na to, aby nebyla nehoda, abychom přijeli včas. Stále myslíme na to, abychom byli výkonní, neudělali chybu, neskočili lumpovi na háček. Často řešíme co koupit a nenaletět, co jíst, jak být hezčí, zdravější, jak si užít. Trápí nás myšlenky, že pokud nebudeme dostatečně akční, promrháme život, že když nepoznáme všechna možná lákadla tohoto světa, neužijeme si. Lákají nás nevšednosti, obscénnosti, perverzity, výjimečnosti, sláva, obdiv, vlastní jedinečnost a soupeření. Chceme být "lepší" a IN.


Nasazování falešných ulit nevšednosti nám zabírá většinu času a jsme za ně ochotni utrácet většinu zbytných výdajů. Pro vytváření iluzí osobních úspěchů pronášíme moudrá slova, podlézáme, lepíme se na takzvané "lepší" lidi a domníváme se, že tímto "nalepováním se" jsme my sami také "lepší". Podlézáním, hodnocením jiných a upozorňováním na sebe jsme ochotni trávit většinu ze svého volného času. Rádi se automaticky považujeme za ty "dobré" a ještě raději ukazujeme na ty "zlé", aniž bychom sami vykonali nějaké dobro. My totiž už ani nevíme, co je dobro a co zlo. Nejsme schopni to rozpoznat, jen automaticky konzumujeme, co se nám předhodí a zbytňujeme tím svá ega.
Bojíme se války, ale své životy jsme si nechali nastavit tak, aby válka byla. Nevoláme po míru, jednání, podpoře, pochopení, toleranci, spolupráci a sounáležitosti. My křičíme "bijte" cikány, Rusy, Islámisty, komunisty! Toto je zlo, které nás ohrožuje a je třeba mu ukázat sílu! Takto do světa křičíme zoufalost svého otrockého pinožení a tváříme se, že v tom máme jasno. Říkáme, že jsme v pohodě, ale šťastní nejsme, protože se stále za něčím honíme a nemůžeme to dohonit. Stále něco budujeme, proti někomu bojujeme, za něco přinášíme oběti, ale výsledkem jsou chudoba, ničení, prohry, nesplněná přání a civilizační choroby.
Nervózně klepeme nohama, mrkáme, neumíme mluvit bez pomoci rukou. Často cítíme nevolnost, úzkost, jsme stresovaní, máme migrény a deprese. Pořizujeme si odulá mastodontí auta a špatně postavené bydlení na dluhy a pak se strachujeme, zda je splatíme. Neumíme říkat ne, myslet dopředu, nejsme důslední. Bez obrazovek mobilů, tabletů a televizí nás nebaví žít, neumíme to. Hrbíme se, tloustneme, přetváříme se v anatomicky směšné figurky, trápí nás neduhy degenerace. Neumíme se upřímně radovat, narovnat se a podívat lidem do očí.
Žijeme v iluzi, že žijeme správně, ale když nám nějaký Putin ukáže, že je Člověk, který dojatý na veřejnosti slzu uroní, je pro nás takový střet s pozapomenutou lidskou podstatou nepochopitelný, jsme zmateni. Nedokážeme pochopit, jak se mu někdo mohl bez jediného výstřelu odevzdat, tak v tom hledáme agresi. Nechápeme, jak je možné, že na protiruské útoky, provokace, obvinění a sankce trpělivě Rusko odpovídá, vysvětluje skutečnost a vybízí k dohodě, nabízí spolupráci.
Hlava nám nebere jak je možné, že má Rusko tolik příznivců, léčí zraněné vojáky ukrajinské armády a chce Ukrajině poskytnout humanitární pomoc, přestože ozbrojené silové složky vraždí ukrajinské rusky hovořící obyvatelstvo. Při střetu s dobrem jsme zmateni, dezorientováni a náš materiální rozum automaticky začíná rozvíjet koncepce o lstivosti, předstírání, podrazáctví, imperiálních choutkách a zákeřnosti, kterými se tak snaží na dobro reagovat a potlačit jej. Naše vložené programy materiálního zaměření nám nedovolují přijmout skutečnou realitu.
Čím je pro nás střet s realitou tvrdší a nepochopitelnější, tím více ji odmítáme, nadáváme, urážíme, pomlouváme, obviňujeme a kopeme kolem sebe. Ukazujeme tak svoji slabost, ukazujeme, jak moc jsme nedokonalí, kolik nám chybí k tomu být Člověk. To, co nás ve skutečnosti nutí emotivně ukazovat na zlo, které nám za zlo označili, není touha po spravedlnosti, ale strach. Strach o materiální, že nám někdo to iluzorní a pomíjivé co máme, vezme. Bojíme se, že přijdeme o svoji ranní malátnost, stresy, strachy, konzumní potěšení a svůj sobecký individualismus?

Bojíme se, že přijdeme o falešnou iluzi svobody a demokracie, kterým jsme uvěřili a jejichž plody jsou lidské tragédie, zdevastované životní prostředí, ekonomické krize a války. Je to stejný strach, jako přestat kouřit. Strach, že se bez informačních nebo chemických jedů, které do sebe dobrovolně vstřebáváme, stane něco strašného, že bez nich budeme neskutečně trpět, že bez nich nedokážeme žít. Neprověřeným informacím z dálky věříme více než lidem kolem nás. Lidská přirozenost nekouřit a nenechat se ovládat je nám zatěžko.
Máme strach si připustit, že se nám bez cigaretových a informačních jedů povede lépe, ovládají nás a my nechceme vidět, že nás to ničí. A pokud zaregistrujeme společensko-ekonomicko-politickou destrukci přirozených lidských hodnot, nehledáme chyby v sobě, ale všude kolem sebe a nejvíce tam, na koho nám ti, kteří zpravidla za těmito věcmi sami stojí a řídí je, ukáží. Co pro nás znamená slovo láska? Chvilkové potěšení ze sexu nebo sdílená radost z adrenalinových zážitků či nové věci? Kdy jsme naposledy svým dětem a rodičům řekli: "Mám Tě rád, moc pro mě znamenáš"? Kolik jsme jim věnovali svého volného času? Kdy jsme se někomu neznámému zahleděli do očí a usmáli se na něj jen tak, pro radost?

Publikováno se svolením autora - Josef Votípka
Autor publikuje na:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama