Project White Shadow/ Projekt White Shadow

1. června 2009 v 18:26 | WhiteShadow |  About me
It is too soon to give all the secret about the project White Shadow away. To begin with, let´s say that I would like to raise awareness about current events in Africa, that I would like to create a community of people who don´t just think about the world, but they also affect it, a community of people who are able to enrich themselves, a community of people who are not afraid of the words 'collective responsibility'.

My name is Honza Kopčil and I was born some time around quarter a century ago, it´s not that important. My friends call me Shadow ( in Czech Stín). I have been working as a full time English teacher for two years now. It would have never occured to me that I was going to teach, but I fell in love with my job and i feel like I am useful. As i keep telling my students at the moments they want to hear it the least - English is like poetry.
My current life is actually about my attempt to forget all they have ever taught me and to get back on that path where I experienced moments of broadened consciousness some years ago, which shaped my life forever.
I loathe when people speak about problems of Africa in general and treat everything as all alike. Then it makes from Africa that distant place, which we all would like to help, but it´s just not possible because WE ARE SPEAKING ABOUT AFRICA. Topics suggest themselves more than enough. We can speak about millions of dead in Sudan, about others in Congo, Liberia or Sierra Leone, about manipulated elections in Zimbabwe, about the reason why Ethiopian coffee, which is in high demand, doesn´t raise the living standard of Ethiopians themselves, about the reason why raped girls in Sierra Leone are rejected by their own families and so on. But who would we do a service? Journalism is one of the most important weapons in this field and it is necessary to organize it very well. Permanently repeated statistics ,like for example the fact that in Africa about 50000 people die every day as a result of extreme poverty, maybe make some people feel bad and force them to send some money, but they also contribute to the forming of that misty haze AFRICA, which helps us to a certain extent to wash off our guilt.
I´d like to attract attention of as widest spectrum of people as possible here. My goal here is to give current news service from some African countries, reports of humanitarian organizations, information for travellers, travelogues, photo galleries, and also stories about life of ordinary people.
For us "civilized" people here in Europe Africa is underdeveloped, poor and very distant. However, people in Africa know ( no matter how poor they are and maybe that is the reason why) know how to live. They have a valuable culture, traditions, art and social life.
But yet we civilized people often get up here by dark to catch all that nonsense things which have nothing to do with real life. We call it safety and assurances. We are so secure here that we almost can´t experience something so beautiful and everyday as for example a draught.

Sometimes I sit only so on the bollard and I watch things going by. I watch anonymous faces, full shopping bags, scripts of ordinary days. As if everybody was waiting for something to happen, for their parents to die, for getting terminally ill or perhaps for the coming of the end of the world so that they could finally make a decision to change their lives radically. And these are exactly the moments when I think to myself - no regrets.
My eyes are glass, glass again. My heart is full of love and happiness which I can´t hold of, which I can´t express and which I can´t give any name. The fight has been finished! There have been more days without any direction than stars. There have even been more words that haven´t been understood. That beautiful and pure feeling inside of me which kept me on the edge of cold alienation for years, that beautiful and pure feeling that I don´t let hurt myself anymore, it is love in the purest form. It is Grail and map of my being, which I should lead myself to. If I let myself be led and if i am not afraid, there won´t be more tears which I can´t justify. And I might as well find on my way the fragments of my lost childhood, that can srengthen my steps with certainty on my way upwards.
Nevertheless i carry in myself casts of guilt and bitterness which even the number of years could not wash off. There were times when even a mere silence of the rising sun seemed to me a hypocrisy itself. And maybe that my need of acute purity was born just from that silence - to say things which people don´t want to hear, to smile even when others frown. It is true what people say - to find yourself, you have to destroy yourself first. The first part I have succesfully accomplished and I´m slowly beginning to understand the second part.
extract from my so far unpublished story Voyage

I believe that with time we will get to a smarter variation with a better website, but at this point it is content and it is not the form that matters. Thanks go to you all who are not afraid to present your opinions in a polite way, whatever they are. Your own reflections, news, reportages, photos or just a few of traveller´s experiences, that all is gladly accepted. No less significant thanks go to my gorgeous colleague and my close friend Aygul Dolinay, who helps me with proofreading of my English.
Contacts:
email wwhiteshadow(at) centrum.cz
ICQ - 327860002
Czech cell phone - (+420)603262486
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jmenuji se Honza Kopčil a narodil jsem se někdy před čtvrt stoletím, ne že by to bylo důležité. Mí přátelé mi říkají Stín ( tedy Shadow). Už dva roky pracuji na plný úvazek jako učitel Angličtiny. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já budu vyučovat, ale svou práci jsem si zamiloval. Připadám si užitečný. Jak říkám svým studentům v okamžicích kdy to chtějí slyšet nejméně - angličtina je jako poezie.
Můj současný život je vlastně snaha zapomenout na všechno, co mě kdy učili a dostat se zpátky na tu stezku, na které jsem před lety zažil chvíle rozšířeného vědomí, které navždy změnily můj život.
Je příliš brzy na to, abych prozradil vše o projektu White Shadow, řekněme pro začátek, že bych velmi rád zvýšil povědomí o současných událostech v Africe, že bych rád vytvořil komunitu lidí, která se nad světem nejen zamýšlí, ale také ho ovlivňuje, komunitu lidí která se vzájemně dokáže obohatit, komunitu lidí, kteří se nebojí slov kolektivní zodpovědnost.
Příčí se mi když lidé mluví o problémech Afriky obecně a háží vše do jednoho pytle. Dělá to potom z Afriky to vzdálené místo, kterému bychom chtěli tolik pomoct, ale ono to prostě nejde, protože MLUVÍME O AFRICE.
Témat se nabízí více než dost. Můžeme mluvit o milionech mrtvých v Sudánu, o dalších v Kongu, Libérii, či Sierra Leone, o zmanipulovaných volbách v Zimbabwe, o tom proč etiopská káva jdoucí na odbyt nezlepšuje životní úroveň samotných Etiopanů,o tom proč dívky znásilněné v Sierra Leone jsou zavrhnuty svými rodinami apod, ale čemu bychom pomohli? Žurnalistika je na tomto poli jedna z nejdůležitějších zbraní a je třeba ji hodně dobře organizovat. Otřepané statistiky jako že v Africe umírá každý den 50 tisíc lidí na následky extrémní chudoby možná některé lidi rozesmutní a přiměje poslat nějaké ty penízky, ale také přispívají k vytváření toho mlhového oparu AFRIKA, který nám do určité míry dovoluje smýt naši vinu.
Rád bych tady zaujal, co největší spektrum lidí. Za cíl si dávám přinášet aktuální zpravodajství ze zahrnutých zemí, zprávy humanitárních organizací, informace pro cestovatele - cestopisy, fotogalerie a také příběhy ze života obyčejných lidí.
Pro nás "civilizované" lidi tady v Evropě je Afrika zaostalá, chudá a velmi vzdálená. Lidé v Africe ale (jakkoliv jsou chudí a možná právě proto) umějí skutečně žít. Mají cennou kulturu, tradice, umění a společenský život.
Zato my civilizovaní lidé tady často vstáváme ještě za tmy, abychom postíhali všechny ty nesmyslné věci, které s opravdovým žitím nemají nic společného. Říkáme tomu bezpečí a jistoty. Jsme tady tak bezpeční, že téměř nezažijeme ani něco tak krásného a všedního jako je průvan.

Někdy sedávám jen tak /underground/ na patníku a sleduji jak všechno kolem plyne. Sleduji anonymní tváře, plné nákupní tašky, scénáře všedních dní. Jako kdyby všichni čekali až se něco stane, až jim zahyne někdo z rodičů, až onemocní nevyléčitelnou nemocí, nebo snad až přijde konec světa, aby se konečně mohli rozhodnout zásadně změnit své životy. A právě tehdy si říkám - /no regrets/ - ničeho nelituju.
Mé oči jsou skleněné, už zase skleněné. Mé srdce je plné štěstí a lásky, kterou nelze uchopit, kterou nelze vyjádřit a kterou nelze pojmenovat. Je dobojováno! Dnů, které nikam nevedou bylo více než hvězd. Slov, kterým nebylo porozuměno snad ještě víc. To krásné a čisté uvnitř, jež stavělo mě léta na okraj chladné propasti odcizení, to krásné a čisté, jímž dále nenechám se zraňovat, je láska v té nejčistší podobě. Je to grál a mapa mého bytí, jíž měl bych se nechat vést. Když nechám se vést a nebudu se bát, už nebude bojů, už nebude slz, jež nedokážu ospravedlnit. A třeba po cestě najdu střípky ztraceného dětství, které vystuží jistotou mé kroky na cestě vzhůru.
A přece v sobě nosím odlitky viny a neurčité hořkosti, jež ani množství let nedokázalo smýt. Byly časy kdy i pouhé ticho vycházejícího slunce přišlo mi jako pokrytectví samo. A možná, že právě z tohoto ticha, zrodila se má potřeba akutní ryzosti - říkat věci, které lidé nechcou slyšet, usmívat se i když se ostatní mračí. Je pravda, co se říká - aby jste se mohli najít, musíte se nejprve zcela zničit. Tu první část mám úspěšně za sebou a té druhé pomalu začínám rozumět.
úryvek z mé dosud nepublikované povídky Voyage

Věřím, že časem se dostaneme k rozumnější variantě s kvalitnějším webem, ale v tuto chvíli je to obsah a ne forma na čem záleží. Děkuji vám všem, kteří se nebojíte své názory, ať už jsou jakékoli, tady slušně prezentovat. I vaše vlastní úvahy, zamyšlení, zpravodajství, reportáže, fotky či jen pár cestovatelských zážitků, vše je vítáno.Neméně významný dík patří mé půvábné kolegyni a spřízněné duši Aygul Dolinay, která mi tady pomáhá s korekturou mé angličtiny.
Kontakt - email - wwhiteshadow(at) centrum.cz
ICQ - 327860002
Czech cell phone - (+420)603262486
 


4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ileana Ileana | Web | 8. června 2009 v 17:02 | Reagovat

Ten článek se vyplatí promyslet...Nikdy mě nenapadlo přebírat nějakou kolektivní vinu, protože se necítím provinile kvůli tomu, kdo jsem ani v jakém světě žiju. Ale zavírat oči nad problémy jiných mi taky nepřijde správné, takže se snažím si říkat, že já jako jeden člověk to nevytrhnu...Kdyby si to takhle řeklo milion lidí (jakože si jich to tak říká asi ještě víc), mohli by Afriku rovnou odstřelit.

Úryvek povídky se mi líbil hodně. Hlavně část, která následuje po "A přece v sobě nosím odlitky viny..." Myslím, že se sem budu vracet často:-)

2 WhiteShadow WhiteShadow | E-mail | Web | 8. června 2009 v 20:38 | Reagovat

Kolektivní vinu nelze přebrat. Můžeme si ji uvědomit a nebo ne a obojí je správné. V reakci na tvůj férový příspěvek možná příležitostně rozšířím toto intro o hlubší rozebrání těchto slov. Rozhodně jejich smyslem není na někoho ukazovat a kázat mu o jeho vině či nevině. A možná, že z toho vznikne celé vlastní zamyšlení. Tak či tak ti děkuji. ;-)

3 histes histes | 11. června 2009 v 2:33 | Reagovat

Tajná vyšetřovací služba Postřehu předložila na stůl informace, že jsi rozesílal sms upoutávky na nějaký nový blog, takže mi to nedalo se na něj nekouknout :-).

Je to první krůček do proudu jarní řeky. Až uděláš i druhý, bude zajímavé pozorovat, co zůstane v proudu a co na břehu. V ČR by pro něco takového mohla být živná půda, je ale otázkou, kolik osadníků už seje a sklízí... Co třeba Humanitas Africa? Ti snad mají systém podpory propracován dobře. Bohužel je v zájmu západní civilizace udržet Afriku v chudobě. Více napoví otázka energetiky. Chudí afričané vyvažují zbohatlou a kulturně zdvevastovanou vyspělou civilizaci.

Horší je to, že už i oni někde mají možnost kouknout na satelitní vysílání a vidět vypasené Američany jezdící si v autech žeroucí tolik, že za každý projetý kilometr by se mohlo na jiném kontinentu denně nasytit deset dětí...

Občanská iniciativa bude mít sice pouze maličké úspěchy... až se bude rozvoj Afriky loutkařům líbit, tak uvidíte, jak rychle se najednou pomoc do Afriky požene...

Měj se
Richard

4 WhiteShadow WhiteShadow | Web | 11. června 2009 v 11:12 | Reagovat

Tak tak, je to první krůček do jarní řeky. I já jsem zvědavý, co zůstane v proudu a co na břehu. Červen je tady pro nás až příliš akční (plány, podrobné osobní hodnocení, testy, eseje, opravování pro stovku studentů..) abych trávil množství času na netu. V tuto chvíli si budu snažit držet alespoň frekvenci jednoho příspěvku týdně.
Existence zmíněné organizace jsem si vědom a pokud vše půjde tak jak si to maluju, rád bych v budoucnu navázal spolupráci.
Největší výzvu vidím v tom zapojit samotné Afričany. Vypracoval jsem strategii možných prostředků jak toho dosáhnout,..je to jen o času, kterého se mi nedostává.
Čas ukáže, i když by se tady držely vody mrtvé až příliš dlouho, já přispívat jen tak nepřestanu.
Jak píšeš,
"Bohužel je v zájmu západní civilizace udržet Afriku v chudobě. "
Oni loutkaři nás obyčejné lidi ale přece jen potřebují. My se musíme postarat o to, aby se lidem dostalo skutečných informací ( to jsou vlastně západní principy fungování organizací jako Amnesty International či Human Rights) o událostech které se dějí třeba teď v Darfůru a při kterých tuhne krev v žilách.
Ještě jsem nedomyslel onu dvojjazyčnost. Asi to chce dobudoucna povzbudit nebát se psát komentáře v angličtině, tedy stránky dvojjazyčné, angličtina přednostně.
Díky. Měj se. Stín

5 zakoutak zakoutak | 14. června 2009 v 22:25 | Reagovat

Drahy Stinku, lide maji ruzne sny a ruzne plany, osobne jsem jednu dobu chtela vest stranky o Rusku, pac to je zase moje srdcovka, no kdo vi, treba se do toho jeste nekdy pustim.
Chci tim jen rict, ze ti drzim palce, at uz to neco zmuze nebo ne, pac nad timhle uvazovat zavani nihilismem,ktery v tomto pripade nepotrebujeme, mozna ho vubec nepotrebujeme, vim.
Osobne sleduju media na netu docela dost, bohuzel ne anglicka, vime ma anglictina, a Afrika je mimo zajem, to kazdopadne, ono uz to jsou synonyma malem, Afrika=nezajem. Ale rada si ctu blisty.cz, a je tam i sekce venovana Africe,ale ackoliv je to server zpravodajsky alternativni odrazi situaci medii beznych tzn. o Africe tam nebylo cut ani nepametam. Nu ale podivej se.
Za sebe ti muzu slibit, ze ti budu posilat odkazy na nejake clanky na ktere narazim, treba ti to trosku pomuze a usetri cas.
packo stinku, osvetleny zakoutak  8-)

6 WhiteShadow WhiteShadow | E-mail | Web | 15. června 2009 v 20:32 | Reagovat

Nazdar Temná,
i já rád čtu Britské Listy. Díky ti.  ;-)

7 mal mal | 17. června 2009 v 2:14 | Reagovat

velká podpora z mé strany!!!jen js trošku pesimista...až se každý podívá na sebe,svůj život...dá si jej do pořádku,bude žít pravdivě,tak pak se teprve začnou dít věci...a snad i v Africe to bude cítit...

určitě je dobře o tom všem mluvit a dávat to do povědomí lidí,jsme vlastně taky součástí Afriky...

8 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 19. června 2009 v 11:09 | Reagovat

   Myšlenka výborná. Ale bohužel Afrika je opravdu tou zemí, tím kontinentem, na který většina z nás ani nikdy nevstoupí.
   Mnohokrát jsem usilovně přemýšlel a hledal informace jak pomoct. Sice ne zrovna problémům v Africe, ale zvířat. V drtivé většině jsou jako pomoc nejvýhodnější prostě darované peníze. Člověk se moc nedokáže přímo zapojit k řešení některého problému na jiném kontinentu, pokud se tam nevydá a nežije tam. Fotografie, cestopisy a příběhy lidí? Pěkné, některé příběhy mohou zaujmout a pomoct vcítit se, ale problém to nevyřeší žádný. Naopak informace o humanitárních akcích apod. si se zájmem přečtu, ale stejně z toho nebude mít člověk dobrý pocit, protože sám se nezúčastní.
   Podle mého názorů je to hlavně otázka kultury. Jde o tom uvědomit si následky vlastní činnosti. V Jižní Americe se nestarají o nějaké pralesy, je jim to jedno. Nemají takové uvažování jako například Finové. Ti mají propracovaný systém těžby a zároveň vysazování nových stromů, tak že se doplňují. A ať se budeš snažit sebevíc, myšlení lidí nezměníš. Bohužel. Přístup cikánů nebo arabů k životu je tolik odlišný od Evropského či třeba Japonského. Na tom vše stojí a padá.
   Tvá vůle je obdivuhodná. Chceš něco udělat, zlepšit. V tom tě budu absolutně podporovat. Tvůj web budu navštěvovat pravidelně a sledovat tvou cestu.
   Přeji hodně štěstí!

9 Jarka Jarka | E-mail | 20. června 2009 v 12:21 | Reagovat

citace:
"...Je pravda, co se říká - aby jste se mohli najít, musíte se nejprve zcela zničit... "

    Mně se to stalo a krásně to bolelo.

PS: Aygul znám...

10 Lúmenn Lúmenn | Web | 3. července 2009 v 14:48 | Reagovat

Krásná slova, zajímavý nápad na web. Věřím, že smysl má dělat cokoli, co může někomu pomoci, i když jen zvednu ze země papírek, mám dobrý pocit, že jsem právě udělala něco správného. Založení tohoto webu může být taky jen takovým zvednutým papírkem, maličkým  dobrým činem na pozadí obřích zločinů, ale smysl to jistě má.
Držím palce - na cestě za ryzími prožitky života, po které sama kráčím nebo se alespoň snažím, stejně jako na cestě za pomocí lidem z kontinentu, který nám všem připadá jako vzdálená noční můra někoho jiného.
Lúmenn

11 Hanča Hanča | Web | 21. července 2009 v 7:59 | Reagovat

Chápu, že pomoc je potřebná. A pokud se o něčem hodně píše, tak se o tom dozví více lidí a potom se snad mezi nimi najdou i takoví, kteří mají možnost s něčím pohnout. Ale myslím, že je to běh na hodně dlouhou trať a otevřená otázka, kterou budou pravděpodobně řešit ještě naše děti. Aby se něco pohnulo, měl by si především každý zamést před svým vlastním prahem a začít měnit svět tím, že změní sám sebe. A to se nepovede ze dne na den. Buď to lidstvo pochopí a všechno se jednou zlepší anebo nepochopí a všechno skončí. I když jsem velký optimista, v tomhle malinko ztrácím víru. Doufám, že se pletu a že víc je na světě těch dobrých a uvědomělých. Ráda si tady u Tebe o vývoji událostí přečtu - v češtině, neboť moje angličtina je žalostná :-( . Tak přeji hodně sil na dlouhé a nelehké cestě. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.