Cestopis, Expedice Afrika 2007-ztracený deník Část 5.- Závěr , Namibie, Jihoafrická Republika

25. června 2009 v 6:00 | WhiteShadow

Martina a David - Expedice Afrika 2007 - ztracený deník
Se svolením autorů převzato z webu http://www.cestovatelka.estranky

D33 - Z Namíbie do Okavango Delta - Středa 1.8.2007
Ráno se vyjíždělo v 7 hodin. Nestihli jsme tak snídani, kterou jsme měli mít od 7 v našem hotelu jako součást pokoje. První zastávka byla v městečku Katima Mulilo, kde jsme dokoupili sušené snapsticky pro Davida, džus s guávy pro mě a camembert k obědu pro nás oba. Jeli jsme dále až na hranici, kde jsme byli bez problémů imigrováni do Botswany. Úřednice, která nás vyřizovala, měla speciální účes ve tvaru drobných housenek po celé hlavě. David se ptal, jestli by mohl dostat číslo na jejího kadeřníka, že by něco takového taky chtěl. Tomu se moc smála, že prý s jeho plešatou hlavou by to nezvládl ani místní čaroděj. Tak jsme pokračovali dále v Botswaně, kde se znatelně zlepšila infrastruktura.
Botswana je relativně bohatá země díky velikým nalezištím diamantů a zodpovědné vládě rozumě investující do budoucího rozvoje země. Problémem v Botswaně je AIDS a s přibližně 45% HIV pozitivními u dospělé populace je jednou z nejvíce zasažených zemí. Díky tomu očekávaná délka života je jen 33 let namísto 70 a zřejmě ještě bude dále klesat.
Po cestě jsme si zabalili baťoh s věcmi na 2 dny. Okolo jedné odpoledne jsme dorazili do kempu Swamp Lodge, kde jsme se měli oddělit od náklaďáku a nechat se nalodit na loď, která nás doveze do delty. V deltě strávíme dva dny, pak poletíme malým letadlem do Maunu a tam nás zase naše auto opět nabere. Ještě před naloděním jsme měli čas na oběd. Všem ztuhl úsměv na rtech, když jsme vytáhli z tašky namíbijský camembert a začali si na něm pochutnávat. Ten vražedný pohled očí všech našich spolucestujících zdaleka překonal všechny obdobné scénky, když jsme obědvávali sendviče někde po cestě obklopeni místními hladovými dětmi. Prostě každý už měl sendvičů doslova plné zuby.
V půl třetí jsme vyjížděli motorovým člunem po hlavním kanálu řeky Okavango do její delty. Člun jel poměrně rychle s občasnými zastávkami na vyfocení si krokodýla nebo nějakého ptáka. Zvlášť africký orel "fish-eagle" byl po cestě vděčným objektem k focení. Břehy Okavanga jsou většinou porostlé papyrusem s občasnými palmami. Cesta trvající jedna a půl hodiny byla zajímavá, slunce krásně hřálo a narážející vítr byl velmi příjemný.
Po dojetí lodí jsme přesedlali na auto a pokračovali asi 15 minut autem do kempu Mbiroba, naší základny na následující dvě noci. Dostali jsme přidělenou velkou chatku s venkovní sprchou a šli jsme na bar povídat si s ostatními a pozorovat západ slunce. Následovala večeře, proslov od Asty a táborák, kde jsme hráli hádací hry, podobné těm co se hrají na pionýrských táborech.

D34 - Okavangem Delta na mokoru - Čtvrtek 2.8.2007
Po skvělé snídani jsme nastoupili na korbu malé dodávky, aby nás odvezla k místu, odkud začínají výlety na "mokoru". Mokoro je název pro tradiční vydlabanou kánoe, která se řídí ve stoje odstrkováním se ode dna tyčí. Mokoro je odedávna používáno k převozu lidí a zboží po spletitých kanálech Okavanga a v poslední době stále častěji i turistů. První překvapení bylo, že naše mokoro bylo z laminátu a ne ze dřeva. Toto nám ale hned objasnili. Mokoro ze dřeva vydrží jen 3 roky, z laminátu deset a více a tak chtějí šetřit přírodu. Kapitán se nazývá "poler" asi z anglického slova pole = tyč. David proto o tom našem říkal, že za nás pádluje Lukáš Polert.
Rozdělili jsme se do čtyř mokor, jedno s námi jelo navíc, aby nám vezlo oběd. Pouze jeden "poler" uměl anglicky a toho si nesmlouvavě zabrala Dejna. Náš uměl jen několik málo slov a tak jsme si s ním příliš nepokecali. Zatímco včera jsme motorovým člunem jezdili po hlavním kanálu, na mokoru jsme jezdili po kanálech, kanálkách, mokřiny a místy snad i přes souš. Viděli jsme spoustu rostlin, studovali jsme papyrusy a taky lekníny, jejichž něco (asi kořen?) jsme dostali ochutnat. Prý je to místní specialita, nijak speciálně to ale nechutnalo. První zastávku na souši jsme udělali asi po hodině a s tím jedním anglofonním průvodcem jsme šli hledat slony. Mokoro jsme nechali i s ostatními polery a našimi věcmi zaparkované u břehu. Slony jsme našli za chvíli. Nad křovisky vyčuhoval jeden velký akát, který se na místní bezvětří podezřele hodně kýval a bylo to jasné. Šli jsme k nim asi na 80 metrů, což po zážitku se slony v South Luangwa nás nevzrušilo tolik jako ostatní. Viděli jsme další ptáky jako je medojed nebo ledňáček a pokračovali zpátky k mokoru. Po cestě David zlobil a pořád chtěl, abych ho fotila v různě trapných polohách jako v polosedě nad hromadou sloních výtrusů, s velikou sloní stehenní kostí nad hlavou a výrazem pračlověka nebo s plody salámovníku a tak podobně. Jelo se dále na další ostrov, kde jsme hledali další zvířata. Jelikož už bylo poledne, slunce hodně pálilo a zvířata se nám schovala. Viděli jsme jen paviány a různé ptáky jako orla nebo jacanu. Po asi hodinové procházce jsme se vrátili ke břehu, kde jsme měli zaparkovaná mokora a kde na nás čekal oběd. Byly špagety bolognese, takže typické botswanské jídlo. Po krátké siestě jsme pokračovali relaxační jízdou na mokoru. A pak došlo na hrochy. Zajeli jsme do hustého papyrového porostu, kde se lodi jen stěží prodíraly a slyšely jsme hrochy. Problém je, že hroši jsou zalezlí do vody a nejsou vidět a když je občas někdo vyruší, tak na něj zaútočí a velmi často to končí smrtí. V Okavango Delta jsou to hroši, z koho jde strach. Proto jsme celkem uvítali, že v první loďce jede Dejna a pro všechny případy jsme měli v ruce kameru, abychom její poslední záběry mohli poslat rodičům. Ono to zní jako sranda, ale sranda to opravdu nebyla a všichni jsme opravdu měli slušný strach. Kdyby na nás zaútočili, nebylo kam utéct. Slyšeli jsme je z bezprostřední blízkosti, věděli jsme, že tam někde jsou, ale neviděli jsme je. David byl trochu zklamaný, ale já jsem je tedy ani vidět nechtěla! Napětí opadlo jakmile jsme vyjeli na volnější kanál. Ještě jednou jsme stavěli kvůli většímu stádu slonů a pak už jsme jeli nazpátek. Ve čtyři odpoledne jsme vysedávali, panu Polertovi dali spropitné a jeli autem nazpět.
Čas do večeře jsme si opět krátili v blízkosti baru popíjením a povídáním si s ostatními. Po večeři byly ukázky domorodých tanců a opět táborák, který jsme pro tentokrát vynechala. Na noc jsme zapálili spirálu proti komárům, postříkali moskytiéru biolitem, nastříkali se důkladně repelentem proti komárům a šli spát.

D35 - Přelet nad Okavangem Delta, cesta do Palapye - Pátek 3.8.2007
V půl deváté - hned po snídani - jsme opouštěli náš Mbiroba kemp vlastněný místním svazem polerů. Byli jsme odvezeni na nedaleké letišťátko odkud jsme v devět ráno odlétali dvanáctimístnou cesnou do Maunu. Předběhli jsme Dejnu a zabrali místa v první řadě, což ne úplně dobře nesla. Naštěstí měl každý pro sebe místo u okénka a tak nepřišla s žádnou férovou nabídku o losování míst. Pilot byl běloch nativně anglicky mluvící podobně jako pilot vrtulníku u Vic Falls. Letělo se ve výšce asi 150 metrů, let trval 45 minut a prakticky to byl přelet nad většinou Okavanga Delta od severu k jihu.
Okavango delta je mimořádný přírodní úkaz, kdy řeka neústí do žádného moře, ale rozlévá se a končí v poušti Kalahari. Tato oblast byla kdysi součástí jezera Makgadikgadi, dávného jezera, které vyschlo přibližně před 10.000 lety. Delta Okawango má rozlohu 120x150 kilometrů. 95% vody z delty se vypařuje díky vysokým teplotám.
Z okénka letadla byl krásný výhled nad měnící se krajinou delty a my jsme soutěžili kdo první uvidí nějaké zvíře. Viděli jsme tak slony, buvoly, hrochy, antilopy a žirafy a veliká termitiště. V centrální části se rozkládá přírodní rezervace Moremi, která je známá koncentrovaným výskytem lvů, gepardů, leopardů, hyen a dalších zvířat. Pokud pojedeme ještě někdy do Okavanga, tak bychom příště zvolili za cíl právě Moremi, právě kvůli tomu množství zvěře.
Scénický přelet nad Okavangem měl být poslední velkou a plánovanou událostí naší cesty a teď již nás čekají jen dva dni v autě na cestě do Johannesburgu (JHB). Tento smutný fakt nás nutil zaobírat se možnostmi náhradních scénářů. Například, z Maunu ten den letělo letadlo do JHB ve 3 odpoledne a tak bychom získali o jeden den v JAR navíc a třeba ještě stihli Krugrův národní park, kde jsou nosorožci. Dokonce jsme se šli zeptat na ceny letenek. 250 USD na jednoho. Váhali jsme, ale zamítli jsme. S malým zpožděním jsme se nalodili na náš náklaďák a pokračovali dál v naší společné cestě s Nomadem.
Další zastávka byla u benzínové pumpy, kde tankoval benzín pštros. Tedy alespoň to tak vypadalo, když jsme tam přijížděli. Opravdu přímo u stojanu stál asi dvoumetrový živý pštros. Jenom tu hadici nedržel. Vyfotili jsme si ho, já jsem si dobila u pumpy zásobník džusu z guávy, David snapsticky a jeli jsme dál přes poušť Kalahari až k místu s výskytem nějakých stromů, za které se nechalo i odskočit a nebýt viděn. To místo se nám líbilo a tak hned po tom odskočení následoval piknik s tradiční výrobou sendvičů. Pak už se jen jelo a jelo, do Palapye jsme přijeli za tmy asi kolem osmé večer a náš kemp se jmenoval Itumela. Ubytovali jsme se v chatce a šli na večeři po které opět následovalo opékání marshmallows bonbónů co nám zbyly z Namíbie. Byl to poslední společný večer s naší skupinou.

D36 - Z Botswany do Johannesburgu - Sobota 4.8.2007
Na hranice jsme dorazili asi po hodině a půl cesty. Bylo 9 hodin ráno a nás čekal první hraniční přechod na celé naší africké cestě, kdy jsme nepotřebovali víza. Dostali jsme zadarmo samolepku do pasu a ještě razítko, nevídaná štědrost. Byli jsme v Jihoafrické Republice.
Hned za hranicemi jsme si vyměnili dolary za randy a jeli jsme. Cestu jsme si krátili spánkem. Já jsem se uvelebila nahoře na 5 sedačkách a David si vlezl na matraci na zem pod sedačky. Akorát se tam vešel. Takto jsme jeli a pospávali až do nějakého městečka, kde jsme měli čas na nákupy a i na oběd. Dnes totiž nebyl oběd už pokryt zájezdem a tuto smutnou novinu jsme přivítali s nadšením. Hned jsme zašli do jednoho konkurenčního řetězce k McDonald's, kde jsme se naplnili několikavrstvým hamburgerem a hranolky a zapíjeli to kolou. Udělali jsme také menší nákup ovoce v obchodním domě a pokračovali dále směr Pretoria a JHB. Už v Botswaně byly pěkné silnice, v JAR ještě navíc značené a tak jsme po zbytek jízdy sledovali, kde přibližně jsme a kdy tam budeme. Podle informací od našeho šoféra O'bryana jsme měli přijet do JHB mezi druhou a třetí odpoledne, dojeli jsme ale až po páté a to jsme žádné zpoždění nikde nenabrali. Že by zase počty? První zastávka byla hned v hotelu Fly Inn, který jsme si předplatili z domova přes Nomad stejně jako Susan a Jens. Rozloučili jsme se s ostatními z trucku (speciálně s Dejnou to bylo dlouhé a vřelé obětí) a šli jsme na recepci se nahlásit. Jenže ouha, pro nás nebyla rezervace udělána a bylo plno. Nezbývalo nám, než zpátky nalézt do trucku a hledat v průvodci Lonely Planet náhradní ubytování. Asta se nám moc omlouvala a pomáhala nám hledat a prostě byla skvělá. Napsala nám i potvrzení pro cestovku, že nám mají vrátit peníze (a také po návratu vrátili a moc se omlouvali). Dojeli jsme do hostelu, kde měli nocovat Dejna s Bryanem a Rooth s Hariette. Nám se tam nelíbilo, tak nám Asta zavolala taxíka a zamluvili jsme si místo v hotelu Garden Place ve čtvrti Norwood, která měla být blízko centra. Naposledy jsme se se všemi rozloučili a nastoupili do taxíku k černošce Glórii, dámě obdivuhodných rozměrů.
Glórie hned sundala ceduli taxi, prý aby nebylo vidět, že auto je taxi. Tím se sníží pravděpodobnost přepadení. Jestli je ještě nebezpečnější auto než Nairobi, tak je to Johannesburg. Byli jsme v nějaké severní části JHB v blízkosti letiště, ale potřebovali jsme téměř na druhou stranu tohoto velkého města. Norwood totiž zas tak v centru nebyl, jak se nám zdálo na mapce 10x10cm. A Glória vůbec netušila, kde to je. Prý jí doprovází a navádí Bůh a ten jí vždycky správně dovede. Celou cestu mluvila a mluvila a bloudila a bloudila. Měla sice s sebou mapu města, tu ale nepoužívala. Pro zeptání se na cestu jezdila pouze k benzínovým pumpám a vždy když vylézala z auta, tak nás varovala, ať se zevnitř raději zamkneme. Jezdili jsme po JHB asi dvě hodiny, byli jsme unavení, měli jsme hlad a chtěli jsme do hotelu. Nakonec, po asi 10 doptáních, jsme náš hotel našli. Poděkovali Glórii, potvrdili jí, že měla pravdu s tím Ježíšem místo GPS, rozloučili se a v duchu jí přáli, ať najde cestu domů. Glória byla moc milá a hodná, ale na cestu na letiště další den si jí asi nezavoláme, prošvihnout letadlo už by taková sranda nebyla.
Byli jsme před hotelem obehnaným vysokým betonovým plotem, na němž byly natažené elektrické dráty a před bránou ozbrojený hlídač. Prostě klasický řadový dům v JHB. Hned jsme se ubytovali, domluvili jsme se na recepci na pozdní odhlášení další den a šli na pokoj. Měli jsme sice hlad, bylo ale už pozdě a nikam chodit ven nepřicházelo v úvahu. Na to jsou ale v JAR připraveni. Existuje tam služba, která se jmenuje "Mr. Delivery" a v pokoji na nás čekal jejich katalog (něco jako naše zlaté stránky) s obrovským výběrem různých restaurací a s menu z každé restaurace. Jelikož já mám ráda sushi, hned jsme objednávali rodinou mísu 48 kousků namíchaných různých druhů. Poplatek za doručení byl minimální, dobu 45 minut jsme přečkali a alespoň jsme se stihli po několika dnech vysprchovat. Cena za tuto mísu byla čtvrtinová oproti cenám ze srovnatelných restaurací v Praze. Dojedli jsme téměř o půlnoci, ještě chvíli sledovali po dlouhé době TV a šli spát.

Oficiální název: Jihoafrická republika
Hlavní město: Pretoria
Počet obyvatel: 42,7 mil
Nezávislost od: 31. května 1910
Měna: rand (R) =100 centů
Úřední jazyk: angličtina, afrikánština, tswanština, svazijština, tonžština

D37 - Johannesburg a odlet - Neděle 5.8.2007
Ráno jsme vstávali asi v 8 hodin a pospíchali na snídani. Chtěli jsme jet na nákup do jednoho z velikých nákupních center ("shopping malls") amerického stylu a nakoupit domů "snapsticky" a alkohol Amarula jako dárky pro bližní své. Ze seznamu center jsme vytipovali Rosenmall, který měl mít u sebe i trh s africkými suvenýry. Nechali jsme si zavolat taxi a při té příležitosti jsme si objednali odvoz na letiště na půl pátou. Taxi nás tam odvezlo asi za 20 minut a celou dobu jsme sledovali jeden zabezpečenější dům než druhý. Někdy byly obehnané plotem celé čtvrti včetně škol a krámů a tak lidé vůbec nemusejí vycházet za betonové zdi. Na mnoha objektech byla varování, že případného lupiče čeká ozbrojená odpověď. Asi bych tu nechtěla bydlet.
Začali jsme s prohlídkou na africkém tržišti. Většinu věcí jsme už někde po naší africké cestě viděli a tak nás to ničím nepřekvapilo snad kromě vysokých cen. Já jsem si nakonec koupila korálkový přívěšek. Podařilo se mi něco málo usmlouvat a něco málo jsem ušetřila zřejmě jejich výpočetní chybou při přepočtu na dolary, ale určitě na tom neprodělali. Neměli jsme už žádné randy a potřebovali jsme výměnu peněz urychleně řešit. Byla ale neděle a všechny směnárny až na jednu zavřené. Ta jedna zase měla kurz asi o 20% horší než když jsme měnili na hranicích. Jenže potřebovali jsme také zaplatit hotel a odvoz na letiště a tak nám nic jiného nezbývalo. Pasy jsme si samozřejmě z bezpečnostních důvodů nechali v hotelu a bez pasu nám prý vyměnit nesmí. Šiďáckej kurz a ještě nechtějí vyměnit. Co teď? Šli jsme na informace, kde seděla taková hodná paní a tak jsme jí poprosili, jestli by nám nešla vyměnit na svojí občanku. Chvíli trvalo, než jí to úplně došlo, pak ale šla a my měli peníze. Začali jsme ve velké samoobsluze Pick&Pay, kde jsme nakoupili snapsticky. Amarula nebyla. Žádný tvrdý alkohol totiž k mání nebyl a to prý nikde v celém mallu. Ještě jsme obešli další krámy, já si vyzkoušela několik hadříků, nic jsme ale nekoupili. Vrátili jsme se do dalších pater s trhem suvenýrů, dali si palačinky a David si koupil dřevěnou žirafu. Po příletu domů byla sice bez ucha, to ale dopadla oproti jiným dřevěným suvenýrům ještě docela dobře. Jeli jsme taxíkem zpátky do hotelu a byl čas na Mr. Delivery. Protože včerejší sushi v nás vyvolalo nadšení, za 45 minut jsme už hůlkami sushili výběr dalších kousků. Pak jsme balili a odpočívali. V půl páté nás nabíral hotelový taxi a za letišti jsme byli asi za 25 minut. Kudy ta Glória včera jezdila?
Na letišti jsme se odbavili a šli nakoupit láhve Amaruly. Za chvíli jdeme od kasy zpátky a na radu prodavačky vracíme tři litrové láhve zpátky do regálu. Přestupujeme totiž v Paříži a podle těch nových EU regulatorních nařízení by nám to tam zabavili a to i kdyby to bylo v zalepeném sáčku a měli jsme od toho účtenku. Alespoň si David zanadával na EU. Zbývající čas do odletu jsme strávili prohlídkou obchůdků. V půl deváté jsme vzlétali s půlhodinovým zpožděním a ani tentokrát to nebyl učebnicový vzlet. Podle údajů na obrazovkách před sebou jsme viděli, že letadlo se zastavilo na výšce asi 550 metrů a po následujících 5 minut dále nestoupalo - to přece není normální? Velké letiště, asi jsme se vyhýbali jinému letadlu, protože pak letadlo vystoupalo a byli jsme zase klidní. Dívali jsme se na film Spiderman III a za téměř neustálých turbulencí užívali si dalších výhod letu ekonomické třídy. Ráno jsme měli na přestup v Paříži jenom hodinu, tedy půl s tím půlhodinovým zpožděním a museli jsme ještě změnit terminál, na který se přejíždí autobusem. Poslední adrenalinový zážitek naší cesty. Stihli jsme to. A kupodivu to stihla i naše zavazadla.
V Praze jsme přistávali v devět ráno. Zdraví, relativně odpočatí a plní zážitků a to je definitivní konec naší africké expedice 2007 i našeho deníku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbil tento cestopis?

Velmi
Byl dobrý
Ušel
Nelíbil se mi

Komentáře

1 NIckeY♥ NIckeY♥ | Web | 25. června 2009 v 17:21 | Reagovat

cawky..hezu blog..pls jukni na muj

ps:sry za reklamu:)

2 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 29. června 2009 v 19:40 | Reagovat

   Zdravim, přidal jsem si Tvůj blog mezi oblíbené pro tvou činnost. Ještě jsem se nedostal k přečtení aspoň jednoho cestopisu. Bohužel mě trochu odrazuje délka, ale určitě se chystám přečíst.

3 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 29. června 2009 v 21:37 | Reagovat

   Určitě zajímavý výlet, který si jen tak někdo nemůže dovolit (už jen ze strachu:-)). Ale porpavdě čekal jsem něco jiného...z povahy úvodního článku blogu jsem myslel, že to budou zápisky z akcí na podporu a pomoc africkým obyvatelům a ne "jen dovolená"...
   Každopádně napsáno hezky a dobře...

4 WhiteShadow WhiteShadow | Web | 30. června 2009 v 13:14 | Reagovat

[3]: Jedno po druhém. Abychom mohli o Africe mluvit zasvěceně, musíme nejdřív zmáknout všechny možné úhly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama