Cestopis, Expedice Afrika 2007-ztracený deník Část 3. -Malawi, Zambie

23. června 2009 v 6:00 | WhiteShadow
Martina a David - Expedice Afrika 2007 - ztracený deník
Se svolením autorů převzato z webu http://www.cestovatelka.estranky

D20 - Výšlap do Livingstonia + Čaroděj - Čtvrtek 19.7.2007
Zatímco já dnes budu odpočívat, David vstává brzy - čeká ho "big work". Proto ho nechám vylíčit události dnešního dne.
Takže, snídaně v 6:30, v 7:00 na nás před branou čeká průvodce. Jmenuje se Wisdom (moudrost) a je to milej asi 22 letej kluk. Na ten "big work" jde jen v pantoflích, takže to asi nemůže bejt tak zlý, jak se každej tváří. Po 150 metrech se k nám přidává další černej týpek. Je to brácha Wisdoma, jak se jmenuje, si nepamatuji, ale není to důležitý, protože si nechá říkat "Mister Sweettalker". Vypadá asi jako 16 letej Bob Marley, má hustý dredy a v ruce takovou téměř evropskou toaletní brašničku na zip. Brzy se ukazuje, že v taštičce má zásoby marihuany na cestu - Mr. Sweettalker je taky slušnej Mr. Smoker a v neposlední řadě Mr. Entertainer. Marihuanu balil do normálního linkovanýho papíru (tipnul bych to na jeho školní sešit) a celou cestu nás bavil různými hláškami. Jak Wisdom tak Sweettalker uměli dobře anglicky. Vlastně v Malawi uměli téměř všichni mladí obstojně anglicky.
Podle našeho průvodce měla být cesta do Livingstonia 15km, jenže k ceduli 15km jsme dorazili zhruba po hodině cesty. Naše skupina se skládala z pěti našich 22 letých vysportovaných Angličanů, Bryana z USA, Julie z Německa a jihokorejské Yujin. Jo a ještě šel s námi pes Wisdoma, kterýmu říkali "Fetr" - pro mě neznámá rasa (asi míchaná), ale zřejmě trénovaná v běhání do kopce. Výstup z Chitimba do Livingstonia je totiž prakticky pořád do kopce po takový serpentinový cestě s 20-ti očíslovanými zatáčkami. Angličani rozjeli výstup ve slušným tempu, takže já, Bryan a Yujin jsme asi po půlhodině trochu začali zaostávat, ale kluci na nás vždycky po chvíli gentlemansky počkali, mezitím oddychli, aby pak vyrazili snad ještě rychleji než předtím. Fetr po cestě střídavě odbíhal prohánět paviány a pak se zase vracel motat se pod nohy. Výstup do Livingstonie průběžně zlepšoval výhled do krajiny a na jezero Malawi. Asi po 3 hodinách výstupu jsme měli první osvěžovací zastávku - vodopády. Voda padala asi 30 metrů a nahoře tvořila takový malý přírodní bazén, takže většina z nás nelenila a šla se vykoupat (plavky jsme měli s sebou, věděli jsme, že bude koupací zastávka). Voda byla pekelně studená, vydržel jsem ve vodě asi 2 minuty, ale bylo to fakt osvěžující. Po koupání následovala ještě další hodina pochodu, teda stoupání za hlasitýho funění, než jsme dorazili do Livingstonia.
Livingstonia je pojmenována po Dr. Davidovi Livingstonovi, skotském cestovateli a misionáři, který v polovině 19. století podniknul 3 velké výpravy do Afriky. Byl prvním Evropanem, který se dostal v roce 1859 k jezeru Malawi a pojmenoval ho jezero Nyasa. Informováním britské veřejnosti výraznou měrou přispěl ke zrušení otrokářství a také podnítil mnoho dalších misionářů k cestám do Afriky a šíření křesťanství. A taky asi založil jednu brněnskou cestovku, protože ta se jmenuje po něm.
Livingstonia je i podle Lonely Planet jednou z největších turistických atrakcí Malawi díky zachovalé koloniální architektuře a množství historických objektů. Návštěvu jsme začali v prvním něco-jako-obchodě, všem nám totiž po cestě došlo pití (a to jsem měl s sebou 2 litry vody) a bylo také potřeba se dobít něčím k jídlu. To by člověk nevěřil, jak těžko se baští sendvič, když na něj smutně kouká 15 hladových malých dětí a jeden hladový pes. No nějak jsem se s tím úspěšně vyrovnal, rozdal jsem 2 banány a prázdné láhve od vody (jo, dětem v Malawi stačí k radosti málo) a pokračovali jsme dále. Další stop byl v místní nemocnici, konkrétně v porodnici. Dovnitř jsem se nakonec odvážil jenom já se Samem, který studuje na lékaře. Ostatním se tam nechtělo a vymlouvali se, že ženy před porodem nebo po porodu zjevně nechtějí být vyrušované stádem bělochů. To znělo rozumně, takže když nás nebylo stádo, ale jenom dva, tak to se nepočítá, ne? Pokoje byly poměrně namačkané, nemocnice ale vypadala docela čistě a průvodce nám dělal jediný tamní doktor, který byl velmi ochotný dělit se s námi o své zkušenosti. Největším problémem, kterému čelí, je AIDS a neúměrná velikost plodu před porodem. Na trávě venku se sušily vypraná prostěradla a celkově byla to zajímavá zkušenost. Další zastávka byla u místní radnice s hodinami a pak návštěva muzea, které bylo z části věnováno Dr. Livingstonovi a z části misionářům, kteří ho následovali a Livingstonii založili. Poslední náš stop byl u starobylého kostela. Na cestu dolů mi Mr. Sweettalker vyrobil pěknou hůl. Ze sestupů mívám trochu hrůzu, protože mi už párkrát takhle bolely moje starý arterický kolena a tak hůl mi přišla náramně vhod. Po cestě zpátky jsme nejdříve míjeli políčka manioku, kukuřice (v Sweettalker terminologii "fucking mais") a dalších místních plodin, než jsme se napojili na naši původní cestu.
Do kempu jsme dorazili okolo 16-té hodiny a všichni jsme toho měli dost. Hned jsme šli na pivo a vykoupat se do jezera. Martina už na mě čekala a že se tady nudila a chce se jít podívat do místní vesnice na doktora čaroděje. Bože, jak mě boleli nohy a nechtělo se mi, ale co jsem mohl dělat? Do vesnice nás odvedl Wisdom a čaroděj hned začal dělat v temný hliněný chatce přípravy. Wisdom nás zatím provedl po vesnici a ukázal nám magický dřevo u čarodějovýho baráku. Pak se ozvali bubny a bylo nám naznačeno, že čaroděj na nás už čeká. V chýši bylo opravdu hodně temno a tak jsme jen rozeznali postavu v něčem zeleném sedět na židli. Martinka si sedla před něj na rohožku a já to natáčel. První bylo vyjednávání o ceně za proroctví. Čaroděj neuměl ani slovo anglicky a tak jsme tam ještě měli dalšího Wisdomovýho bratra jako překladatele. Nakonec jsme to usmlouvali na 400 malawijskech kwacha a začalo to. Pekelný bubnování a cinkání železných cetek, které měl čaroděj na sobě. Chvíli epilepticky tancoval na židli, pak se zvednul a začal zvonit a tancovat a navíc ještě pískat na píšťalku - hroznej vyrvál. Pak naznačil Martince, aby se zvedla a ta se nedala dlouho pobízet. Pak sáhnul čaroděj i po mě. Takhle nějak jsem si vždycky představoval CzechTech. Mezitím ten strašnej řev přilákal zbytek vesnice, který se díval oknem jak čaroděj píská/čaruje a my tancujeme a tak se k tomu řevu zevnitř ještě přidal hlasitej smích z venku. Při tancování se mnou čaroděj každou chvíli na mě vybaf, což jsem mu začal oplácet a z toho byl úplně na větvi. Musel si myslet, že jsem u nás taky asi čaroděj. Pak to ustalo a začal nám dokazovat svoje schopnosti s tím, co "vidi". Že jsme šťastnej páreček, kterej nemá problémy, že jsme spolu šťastný a další plky - fakt sranda. Občas přidal nějakej skutečnej fakt, kterej jsem ráno po cestě stačil prozradit Wisdomovi. Nakonec řekl, že se můžeme ptát. Chtěl jsem udělat radost mamince a tak jsem se ptal na děti - prej budeme mít 2 a pokud budeme chtít, tak 3. 1 kluka a 2 holky. Kdy? To přesně nemůže říct, protože to neovládá on (no ještě aby, to by pak určitě byli černý). No a pak už jsme z něj nic dalšího rozumnýho nedostali, takže jsme pěkně poděkovali, zaplatili 400 kwacha a šli zpátky na večeři do kempu. Cool zážitek a máme to natočený!

D21 - Přejezd do Chinteche - Pátek 20.7.2007
Dnešní den přejíždíme po západním pobřeží jezera Malawi ze severu do přibližně jeho centra. Náš další kemp, kde strávíme 2 následující noci, je v blízkosti městečka Chinteche. Na kilometry to není příliš dlouhý přejezd - v porovnání s těmi předešlými. Protože ale dnes musíme vyřídit víza pro nás, čeká nás zastávka v třetím největším městě Malawi v Mzuzu.
Do Mzuzu jsme dorazili přibližně po 150 km a rozdělili jsme se do dvou skupin. Ti,co mají víza vystupují na "hlavní třídě" a mohou jít nakupovat a na internet no a my pokračujeme s Pililem, musíme na místní imigrační centrálu. Pilile nabírá jednoho místního mladíka Simona a ten nám ukazuje cestu a doprovází nás do budovy. Je 10 hodin dopoledne a sraz s ostatními máme v půl dvanácté. Hned bylo jasné, že tento čas byl příliš optimistický. Tady dneska budeme asi i spát. Místnost byla rozdělena přepážkou na dvě části. Za přepážkou 4 úředníci, před přepážkou asi 15 žadatelů o něco, nevíme co jele určitě ne malawijská víza. Snažíme se prodrat k přepážce, něco jako systém front a pořadí zde neznají. Bijeme se i za méně rvavou Juši (tak přezdíváme Yujin). Když se probijeme a vysvětlíme, co chceme, dostaneme formuláře a jdeme je vyplňovat na zadní zeď místnosti. Formuláře byly ve skutečnosti dva, druhý se vyplňoval přes kopírák. Samozřejmě mě sešili ty formuláře obráceně a ten druhý se vyplňoval na špatnou stranu. A samozřejmě jsem to zjistila až když jsem to vyplnila. No nic, další skrumáž, další vyplnění a odevzdáváme i s pasy. Super, ještě nebylo ani 11, to bychom snad mohli stihnout. V ten moment si všímáme, že nejsme jediní běloši v této místnosti, je tam ještě jeden starší páreček ve věku něco přes 60 let. Pouštíme se s nimi do debaty. Jsou to Švýcaři, co žijí 40 let v Jihoafrické republice (v Johannesburgu) a evidentně to tam milují. Povídáme si o všem možném, od Nelsona Mandely až po mistrovství světa ve fotbale v roce 2010, které se právě bude konat v JAR. Prý místní gangy se už nemůžou dočkat až turisti přijedou. Mezitím po očku sledujeme, co se děje za přepážkou. Nic. Buď tam naše pasy leží nebo si někdo se zájmem prohlíží v nich razítka nebo nic. V ˝ dvanácté je jasné, že na sraz včas nebudeme. No nic, teď nám už neujedou. Sláva, berou naše pasy a volají nás. Prý máme zaplatit víza, berou ale jenom kwacha a ne dolary. Juši nemá a utíká si vyměnit. My sice máme (vízum je v ceně asi 20USD), ale tím pádem pak už žádné nemáme a tak následně posílám Davida taky vyměnit. Naštěstí směnárna je blízko, vrací se po 10 minutách a pro změnu odcházím já hledat se Simonem záchod (v budově prý žádný není). To bylo na déle, záchod byl až na nějakém tržišti (klasicky špinavý a placený). Po návratu jsme pokračovali v obdivování neefektivity malawijských úředníků. Když už se zdálo, že dělají něco s našimi pasy, tak požádali nás všechny, kdo jsme byli v té místnosti, ať jdeme pryč, protože je půl jedné a oni mají teď 2 hodiny přestávku na oběd. To bylo buď na slzy nebo na pěsti. Pilile, který za námi krátce předtím dorazil, začal být poprvé od té doby co jsme ho poznali nervózní. Vehementně jsme se snažili to tak nenechat a tlačili jsme se a pokřikovali jsme a - úspěch. Úředníci na nás ukázali, ať prý 5 minut počkáme a vízum nám tedy ještě udělají.
Přijeli jsme za ostatními, kteří posedávali před jedinou samoobsluhou v Mzuzu. Všichni měli nakoupeno a my ani vodu. Naštěstí ani Pilile neměl nakoupeno a tak jsme ještě vyrazili na superrychlý nákup. Hitem nákupu byly křupky, co vypadaly jako lidské prsty (a podobně i chutnaly). A jelo se dál.
Kemp byl vzdálený od Mzuzu už jenom 70km a tak jsme ve tři hodiny si balili obědový sendvič už v kempu Chinteche Inn. Kemp byl mimořádný s krásnou písčitou pláží a jezero nevypadalo jako jezero, ale jako moře se slušnými vlnami o velikosti okolo jednoho metru. Hned se ptáme po ubytování v chatce, ale prý není. Postavili jsme si stan, ale pak přišel Rob s Natali, že pokoje jsou, jenom jsou trošku dražší. V našem stanu tedy spal Sam a my jsme si šli užívat krásný pokoj se zahrádkou a s výběhem do "moře".

D22 - V Chinteche - Sobota 21.7.2007
Den začal snídaní do postele. David zaskočil k trucku v době hromadné snídaně a přinesl mi toustový chleba namazaný oříškovým máslem. "Peanut butter" je v Africe stejně populární jako v USA a je k dostání i v těch samoobsluhách, kde kromě něj již nic jiného nemají. Jenže oříškové máslo není nuttela a tak mi jeden krajíček bohatě stačil.
V našem kempu/hotelu byla možnost zúčastnit se nějaké z nabízených placených aktivit - od jízdy na kajaku a na banánu přes výlety za pozorováním ptáků až po kulturní výlety za lidmi a jejich tradicemi. Rozhodli jsme se zvolit variantu válení na pláži. To nám přišlo dost cool and cheap. Neplatit za nic u vody se ukázalo jako moudré rozhodnutí. Jak jsme už psali, jezero Malawi ví, co jsou to vlny. Bryan rozhodně nevyužil svojí hodinku v kajaku a po pár minutách a třech eskymákách tahal loďku z vody ven. Zlatým hřebem dne ale bylo pozorování skupinky čtyř děvčat, co se rozhodly pro jízdu na banánu. Banán je nafukovací válec, ve tvaru banánu, který se přiváže za motorový člun. V našem dosavadním chápání sranda spočívala v tom, že na banánu lidi jedou a křičí a řidič člunu se snaží ty banánisty shodit v zatáčce. Tady to ale fungovalo jinak, tady byla sranda dělána pro ty, co jsou na břehu a stála za tu námahu skočit si do pokoje pro dalekohled, aby byl ještě lepší výhled. Prvních 30 minut se děvčata snažila vylézt na banán. Pořád dokola a neúnavně to samé. Tři dívky vylezly, lezla čtvrtá, bum všechny do vody, tři vylezly, lezla čtvrtá, bum všechny do vody, a tak dále. Jen se holky střídaly v pořadí a v místech na banánu. Ze začátku tahle sekvence šla dost rychle, pak se asi začala projevovat únava. A pak na to přišly. Jedna si vlezla do loďky a na banán lezly jen tři = jak jednoduché Tím pádem měly vyřešený problém nasedání. Jenže jak se udržet při jízdě? Prostě to nešlo a padaly a padaly a pak už nám jich bylo líto a přestali jsme se na to dívat. David se párkrát vykoupal, já jsem dala přednost slunění. Odpoledne jsme si skočili do hotelové restaurace na palačinku s banánem a šli jsme se sami podívat do místní vesnice, kde jsme udělali několik pěkných fotek lidí. Těsně před vchodem do našeho kempu stáli prodavači suvenýrů (v Africe se používá anglický termín "curio"). Malawijské curio je buď něco vyřezávané ze dřeva nebo obraz s lokálními motivy namalovaný na papíře. Velmi známé a pěkné jsou malawijské vyřezávané židle a stoly. David se hodně snažil, na nákup židle mě ale nepřemluvil. Abych uspokojila jeho nízké pudy, koupili jsme dřevěnou zarážku za knížky ve tvaru nosorožce. Teda koupili tak, že jsme ji vyměnili za jedno jeho tričko (to je v Malawi a v Zambii obvyklý způsob obchodu). Pak jsme šli zpátky relaxovat k jezeru a pak ještě nás napadlo, že by bylo dobré přivézt domu vyřezávané přívěšky s nápisem "maminka" a s hrochem na druhé straně a tak jsme ještě rychle zaběhli na ten trh zadat zakázku a s dalším tričkem o dvě hodiny později vyzvednout přívěšky. Tento den na nás opět vyšla služba v kuchyni a všichni nám pak poděkovali za dobré jídlo. Byla sobota večer. V Čechách David obvykle jednou za čas zajde v sobotu s kamarády na pivo a pak prospí půlku neděle s bolestí hlavy. V Malawi čistě náhodou zrovna v sobotu večer objevil láhev whisky z letiště z Amsterdamu a zatímco já šla spát, pokračoval v popíjení u táboráku na břehu jezera až do půlnoci.

D23 - Luwawa Forest - Neděle 22.7.2007
Ráno jsme se rozloučili s jezerem Malawi a vyrazili směr Luwawa Forest. Davida bolela hlavička. Po cestě jsme míjeli plantáže kaučukovníku, kdy na stromech byla částečně ořezána kůra a do přidělané misky stékal surový kaučuk = bílá lepkavá hmota nevábné vůně. První větší zastávkou na cestě byl velký curio market a já zase musela tahat Davida od malawijských židlí. Situaci mi notně zkomplikovala Dejna, která si jednu velkou židli koupila a všude se s ní chlubila. Židle byla opravdu pěkná, nám se ale domu prostě nehodí. Tečka. David si koupil pohledy, aby pak každému do nich napsal, že je koupil na "černém trhu", v domnění, že to je vtipné. Další zastávkou bylo město Nzuzu. To město, kde jsme před dvěma dny čekali několik hodin na malawijská víza. Tentokrát jsme měli čas si zajít na internet a v klidu nakoupit v místní Sopritte samoobsluze. Před samoobsluhou jsme dokoupili banány a mandarinky od pouličních prodavačů a také jsme udělili výchovnou lekci jednomu dítěti, které po tom, co od nás dostalo banán, hodilo šlupku na zem. Snad si to bude pamatovat i pro příště. Pak už jsme jeli přímo až do Luwawa Forest.
Do pěkného kempu v borovicovém lese jsme dorazili okolo jedné odpoledne. Ubytovali jsme se v pěkné chatce a po rychlém obědě (pro změnu sendvič) jsme vyrazili sami dva na procházku do původního domorodého lesa ("indigenous forest"), kde mají být zajímavé rostliny a stromy. V kempu bylo možné dělat další aktivity; půjčit si horská kola, jezdit na kánoi nebo na kajaku na místním jezeře, jít pozorovat místní ptáky apod. Nabízeli nám průvodce, ale my jsme se rozhodli, že nám stačí mapa a nechali jsme si popsat trasu. Ten den bylo trošku zataženo a v Luwawa forest bylo chladno. První část cesty vedla přes eukalyptový lesík (krásně to tam vonělo) a pak se zabočilo do toho domorodého lesa, který vypadal trochu strašidelně. Cesta byla udělaná jako naučná stezka s cedulkami a popiskami na různých divných stromech. Co všechno tam bylo si už nepamatujeme, ale vycházka to byla moc pěkná a to minimálně do momentu, kdy David začal plašit, že jsme asi zabloudili. Bylo půl páté, začalo se smrákat, lesík houstnul a my jsme zrychlili. Zmizely cedulky, zmizely šipky a my jsme začali přemýšlet, jaké to asi je nocovat v takhle speciálním lese. Než jsme do domysleli, vylezli jsme zase na té hlavní cestě u eukalyptového lesíka a za chvíli byli zpátky v kempu.
Ten den byla výborná večeře, tedy pokud jste měli štěstí. Skupina "Buffalo" v čele s Omarem připravovala steaky - některé byly fantastické, některé syrové. Nic se ale nevyhodilo, ty nedojedené snědl místní pejsek. Pilile nás po večeři poinformoval, že musíme zítra velmi brzy vstávat, protože nás čeká dlouhý přejezd po špatných silnicích do Zambie a tak jsme šli brzy spát.

D24 - Z Malawi do Zambie - Pondělí 23.7.2007
Po snídani brzy ráno jsme se náklaďákem doslova probíjeli lesem pryč z Luwawa. Napojili se na hlavní silnici a asi po hodině jízdy kousek u města Kasane nabourali. Prudký brždění, bác. Nejdříve jsme se fakt vylekali, že to někdo venku odnesl. Ale odřeli jsme další menší náklaďák, který měl na korbě alespoň 15 lidí a všichni něco malawijsky nadávali. Jak jsme to pochopili, naše vina to nebyla, my jsme byli na hlavní a oni vyjížděli z vedlejší. Proto asi taky hned zmizeli, zatímco my jsme čekali na policii. Pilile potřeboval zprávu pro cestovku, jinak by prý musel hradit škody ze svého platu. Škody nebyly velké, náš náklaďák má vepředu železné traverzy pro podobné případy a tak to odneslo jen to, co přečuhovalo tj. blinkry a nárazníky nad kolem. Naštěstí jsme byli velmi blízko města, policie se dostavila ani ne asi za hodinku (kdo má s tím zkušenosti, tak ví, že u nás to trvá rozhodně déle). Pilile musel s nimi na stanici a tak jsme z Kasane odjížděli až po obědě.
Přejezd malawijsko-zambijské hranice proběhl bez větších potíží. Opět zde byli ilegální měniči peněz, tentokrát už jsme ale neriskovali a měnili až ve směnárně za hranicemi ve městě Chipata.
Jeli jsme dál po slibovaných špatných silnicích průměrnou rychlostí 10-30km v hodině a stálo to za to. V jednom místě u cesty se prodávalo dřevěné uhlí, Pilile skočil koupit pytel, asi ať máme na čem dělat večeři. Ten prodavač - nikdy jsem neviděla na nikom tak roztrhané tričko a kdybychom neměli zavazadla v zadní části vozu, tak bychom mu určitě nějaké věnovali.
Do kempu Luangwa Wildlife na břehu řeky Luangwa jsme přijeli za tmy okolo osmé večer. Vzhledem ke zpoždění způsobené tou bouračkou to byl velmi dobrý čas - prý Japonci tu staví novou silnici a už mají kus hotový a proto jsme tam tak brzo. Čekal na nás "manažer" kempu a dostali jsme školení. Jsme v národním parku South Luangwa (podle Lonely Planet nejlépe střežené tajemství Afriky), žije zde mnoho zvěře a to nejen roztomilých antilop. Kemp není nijak oddělen plotem a zvířata mají ve zvyku procházet se po kempu. Po setmění raději neopouštět stan. My jsme si povýšili stan na chatku, která byla vzdálená asi 400 metrů od stanů. V žádném případě po setmění se nesmí tato trasa chodit pěšky. Barman na baru vás odveze. Kdyby někdo přece jen šel ven a potkal lva, tak se mu postavit čelem, udělat se větší, zvednout ruce nad hlavu a křičet LION!!! Někdo určitě přijde pomoct (to bych chtěla vidět). Nevypadalo to, že by si dělal srandu.... Po večeři jsme se nechali odvézt k naší chatce, biolitem udělali pogrom na komáry (v South Luangwa NP nejsou jen malaričtí anofelesové, ale také tse-tse, co přenáší spavou nemoc) a šli spát pod moskytiéru. Za hlasitých zvuků divoké přírody se nám krásně usínalo (tedy snad si to dobře pamatuji).

Oficiální název: Zambijská republika
Hlavní město: Lusaka
Počet obyvatel: 10 mil
Nezávislost od: 24.10.1964
Měna: zambijská kwacha (K) =100 ngwee
Úřední jazyk: angličtina

D25 - Safari v South Luangwa NP - Úterý 24.7.2007
Brzy ráno ještě za tmy jsme potřebovali odvézt k naší skupině u stanů. Auto jsme domluvili na 6:40, přijelo v 6:55. Už jsme začínali nervóznět, protože v 7:00 byl odjezd na safari. Jeli jsme dvěmi speciálně upravenými auty. Zatímco v Serengeti měla auta otevírací střechu, zde žádná střecha nebyla. Za řidičem byly 3 řady sedaček - podobně jako v kině - každá řada vyšší než ta před ní. V Serengeti auta zelená, zde bílá. A už se jelo. Sloni před mostem, hroši v řece (speciálně jeden pózoval s volavkou na zádech), první krokodýli, hrající si paviáni atd. Krajina v South Luangwa byla také jiná než v Serengeti, byla porostlá stromy, hodně stromů ale bylo zdevastovaných od slonů. Jezdili jsme asi do 10 hodin. Viděli jsme hodně druhů antilop včetně poměrně vzácných puku, potom kudu a vodušky (waterbuck), hodně zeber a také z bezprostřední blízkosti stádo afrických buvolů. Také si před námi hrála 4 prasata bradavičnatá (warthog).

V 10 hodin jsme měli přestávku na čaj a na mufina a vyměnili jsme se s tou druhou skupinou. Zatímco my jsme jezdili, oni chodili. South Luangwa je jedním z mála parků, kde se dělá walking safari. Naše safari bylo půl jezdit, půl chodit. To, že se v chodící půli jedná o nebezpečnou zábavu, dokazoval přidělený ozbrojený strážce parku. Pořád se rozhlížel dokola a nevypadal vůbec klidně. Jinak by si ale člověk připadal jako v nějakém bezpečném lesíku. Kromě pozorování zvěře největší zábavou na walking safari byla analýza bobků, speciálně od těch teritoriálně laděných zvířat jako jsou samci hroši - to se ale nedá popsat, to se musí vidět. Po cestě pěškobusem jsme neviděli tolik zvířat jako když se jezdí. Viděli jsme slona, bohužel nám bylo dovoleno přiblížit se k němu jen na 50 metrů. Prý sloni v South Luangwa zabijí ročně nejvíce lidí, víc než hroši nebo krokodýlové. Nejhorší jsou prý samice s mladými. Slon se na nás podíval a dál likvidoval široko daleko jediný zelený strom. My jsme pokračovali dále a fotili se se zebrami a s paviány. Dostali jsme několik poučných lekcí na téma poznávání stop a i dalších. Například když je vysoké křoví ožrané odshora dolů, tak jak je to v přírodě chytře rozdělené, protože nejvýše to ohlodá žirafa, pod ní elefant nebo kudu, pod nimi impaly a puku a ještě níže gazely a aby to nesežrali celé, tak křoví má ostré trny tam, kde nechce, aby bylo ožrané vůbec. Zvířata, která jedí u země se nazývají grazers, zvířata co jedí ze vzduchu jsou browsers, a asi nejdůležitější, rozdíl mezi samicí a samcem zebry je v tom, že samec je černý s bílými pruhy, zatímco samice je bílá s černými pruhy, ale na to se nechal nachytat jenom David. Ušli jsme celkem asi 4 km, viděli jsme několik druhů ptáků včetně největšího zoborožce a nakonec jsme se setkali s druhou skupinou zpátky u našeho auta.
Následovala cesta zpátky do kempu, oběd (pro změnu sendvič) a konečně jsme si za bílého dne mohli projít těch 400 metrů od stanů k chatce. Šli jsme podél řeky a viděli jsme slony a ponořené hrochy. V chatě jsme si dali sprchu a na hodinku jsme si zdřímli. Čeká nás totiž ještě dnes "nocturnal game drive" neboli noční safari.
Asi ve tři odpoledne nás zbudili divné zvuky a ejhle, před chatkou je slon. Ne ale 50 metrů jako dneska ráno na pěším safari, ale takových 15 metrů. Hned jsme vyndali kameru a šli ven z chatky ho točit. Jenže jsme si nevšimli, že za naší chatkou jsou další sloni, konkrétně matka s dvěma dětmi. Když jsme to zjistili, hned jsme utíkali zpátky k chatce, ale sloni šli mezi tím směrem k nám. No tak jsme se přikrčili a bez dechu je pozorovali jak jdou kolem nás ve vzdálenosti sotva 3 metry. Asi jsme v nich strach nevzbudili a tak nás nechali. Kolem naší chatky se motali ještě hodinu a my se začali bát, že prošvihneme noční jízdu, protože jsme se nemohli dostat zpátky ke stanům. Nakonec sloni kousek poodešli směrem k řece a my rychle přeběhli těch 400 metrů lesem k naší skupině.
Byly 4 hodiny a tak se hned nastupovalo a odjíždělo. Zážitek se slony nás nabudil a všem jsme to vyprávěli. Mezitím jsme dojeli do místa, kde asi 20 členné stádo slonů se těsně před naším autem rozhodlo přejít "silnici" na druhou stranu. Afričtí sloni jsou větší a divočejší než jejich indičtí příbuzní, nedají se zkrotit a v zajetí obvykle nepřežijí dlouho, proto nejsou tak často v zoo. Dospělý samec váží 6-7 tun a člověk má z něj respekt, i když je v relativním bezpečí safari auta (natož když proti němu stojí). Sloní přechod jsme si natočili a nafotili a jeli jsme dál. Postupně klesalo slunce a kromě žiraf a antilop jsme slušnou chvilku strávili pozorováním neviditelného leoparda. Nejdříve jsme viděli jen mihnout se ocas, pak jsme ho autem asi 15 minut různě naháněli, ale nic už jsme neviděli. Zatímco v Serengeti auta jezdila jen po vyznačených cestách, v South Luangwa se s tím zas tolik nepárali a pro blaho turistů byli ochotni zajet i do křoví.. Leoparda jsme vzdali a jeli jsme na picknick site, kde jsme dostali pití, jaké si kdo přál.
Slunce mezitím zapadlo úplně, setmělo se a začalo pravé noční safari. Domorodý průvodce stojící vedle sedícího řidiče vytáhl velkou lampu a za jízdy s ní přejížděl po setmělé krajině. Noční safari je zaměřeno na sledování v noci aktivních tvorů, zejména masožravců. Náš průvodce se ukázal jako velmi schopný stopař. Podle světel očí dokázal i na velkou dálku určit o jaké zvíře se jedná. Zatímco jiná auta v noci téměř nic neviděla, my jsme viděli z bezprostřední blízkosti hyeny, leoparda, medojeda, cibetku a ženetku.
To, že jsme viděli medojeda (honeybadger), psychicky zasáhlo chudáka Sama, který jezdí do Afriky pravidelně asi 10 let a ještě nikdy ho neviděl. Ten večer se opil a pořád o tom dokola mluvil. My jsme po návratu museli čekat na baru na barmana, aby nás odvezl k naší chatce. Jenže všichni chtěli hrozně pít a tak jsme museli čekat asi hodinu. Mezitím jsme si dali na baru "snapsticks", sušené masové tyčinky z hovězího masa. Později jsme zjistili, že v Jihoafrické republice je to národní jídlo a dělají to tam i z antilopího, pštrosího a dalších druhů mas.

D26 - Návštěva školy v Zambii - Středa 25.7.2007
Teď nás čekají dokonce tři přejezdové dny za sebou - hrozná představa. Dnes k jedinému mostu přes řeku Luangwa a zítra - podle plánu - do Lusaky hlavního města Zambie a pozítří k Viktoriiným vodopádům. Vyjeli jsme tedy opět těsně po svítání a eéeéeéee koóodrcáááme se po stejné cestě zpět po které jsme přijeli do národního parku. Naší včerejší historku se slony hned ráno úspěšně přebíjela Dejna, které se zase v noci pásl hroch těsně před stanem a zadkem jí jezdil přes okénku u stanu. Tak to měla docela kliku, že se mu nechtělo na velkou. Po cestě ještě sem tam potkáváme nějaká zvířata než dojedeme do míst s hustějším zalidněním.
Dneska nás čeká návštěva místní školy. Do Afriky jsme přivezli dva balíky tužek a bloky, které jsem dostala od rodičů z mojí třídy. Nějakou školu jsme původně chtěli navštívit sami, ale nakonec jsme do jedné vyrazili všichni z našeho zájezdu. Pilile se nás ptal, jestli chceme do nějaké normální poor (chudé) nebo do poor poor, tak jsme řekli, že chceme do poor poor a taková to taky byla. Když jsme zastavili u silnice náš truck, tak se z druhé strany se vyrojily desítky dětí a za nimi pak dva učitelé, kteří se je poněkud marně snažili zahnat zpátky do tříd. Slovo třída moc nepopisuje zdejší realitu. Děti se učí v hliněné chatrči se sedátky z hlíny a na stěně z bláta se rovnou píše jako na tabuli. Ve zdejší škole je přes 200 žáků a jen dva učitelé. Jedná se o školu základní, jakousi "malotřídku". Šťastnější děti mají jeden orvaný sešit v igelitovém pytlíku, který supluje aktovku. Ukázali nám, jak umí matematiku a biologii. Někteří z naší skupiny zkusili děti něco naučit, já jsme se radši věnovala natáčení a focení, protože o prázdninách chci mít od školy svatý pokoj. Rozdali jsme tužky a bloky, od ostatních dostali děti nějaké sešity. Místní učitelé prý nepobírají nějakou stálou mzdu, dostávají ale od místní komunity rodičů nějaké potraviny a předměty na výměnu. Ráda bych uspořádala nějakou sbírku školních pomůcek - tužky, sešity, pravítka, jednoduché učebnice angličtiny... a tím bychom jim mohli pomoci. Děti se tady učí anglicky, protože Afričané z různých kmenů se mezi sebou domlouvají anglicky. V Zambii je takových kmenů více jak 70.

Cesta pokračovala dále zpátky do Chipata. Asi 15 minut před Chipatou se ozval takový divný zvuk, jako by nám upadnul motor. Jelikož ale auto jelo dál a nikdo jiný si toho nevšímal, tak jsme si toho nevšímali taky. V Chipatě Pilile zjistil, že po cestě ztratil 200 litrovou nádrž i s vodou. Tato nepříjemnost měla tu zásadní výhodu, že od teď jsme nemuseli po obědě mýt nádobí. Pilile byl z toho trochu rozladěný, my jsme se s tím srovnali nesrovnatelně lépe. V Chipatě jsme vyměnili další peníze (Zambie je drahá), zavolali domů (telefon nám pořád nešel i když podle informací od O2 jít měl), zašli na internet, zašli nakoupit dobroty a pokračovali dále. Večer jsme přijeli k tomu jedinému mostu přes Luangwu, který je tak strategický, že ho střeží armáda proti teroristickým útokům a nesmí se tam fotit (informace od Pilileho). Vojáci tam opravdu byli, ale vypadali dost zrelaxovaně, že by určitě na pár foto i sami postáli. Jenže už se stmívalo a my spěchali do kempu. Chatka velmi skromná, ale lepší než stan a pak - nekonečné čekání na večeři. Ten den Nataša neměla svůj den. Něco připravovala a ono se jí to vysypalo, tak začala dělat něco jiného, příprava zabrala další 2 hodiny, bylo jedenáct v noci a skoro nikdo už nechtěl ani nic jíst. Pomalu se nám krátil pobyt a hlavně se krátil Angličanům, kteří u Viktoriiných vodopádů končili. Tak přišli s myšlenkou, co kdybychom spojili další 2 přejezdové dny do jednoho a namísto nocování v Lusace následující den dojeli až k vodopádům. A tak se také stalo.

D27 - Cesta k Vic Falls - Čtvrtek 26.7.2007
Hned ráno jsme museli Pililemu podepsat, že všichni s dlouhým přejezdem souhlasíme. Z té 13-ti hodinové cesty jako takové si moc nepamatujeme. Dopoledne jsme spali, odpoledne jsme studovali průvodce Lonely Planet, kde je speciální sekce na Viktoriiny vodopády a všechny možné atrakce a aktivity jsou tam vypsané. V poledne jsem zastavili v Lusace v nákupním centru, které vypadalo téměř evropsky normálně a byly v něm známé řetězce jako Subway nebo Mr. Price. Nakoupili jsme si sušenky a další snacky a pokračovali dále až do města Livingstone, které je hlavním městem u Viktoriiných vodopádů (zkráceně nazývaných Vic Falls).
Do kempu jsme přijeli v devět večer. Nazýval se Zambezi Waterfront a jak název napovídá, rozkládal se na břehu řeky Zambezi. Kemp byl docela pěkný, personál už méně. Strašné problémy s ubytováním. Že prý mají, ale pouze na jednu noc a jestli budou mít i na další noc budou vědět až další den v 6 hodin ráno. Nejistota ubytování plus poměrně vysoká cena za pokoj s koupelnou, kde nesplachoval záchod, nás přesvědčili, že další den ráno to musíme nějak vyřešit. Než jsme se tak nějak ubytovali, bylo deset. Natasha se rozhodla dělat poněkud nesmyslně velkou večeři, a tak k jídlu jsme se dostali těsně před půlnocí. Polovina osádky čekání na večeři vzdala a šli raději spát. Alespoň zbylo hodně masa pro vytrvalce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama